Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/plugins/system/advga/advga.php on line 21

Strict Standards: Declaration of JParameter::loadSetupFile() should be compatible with JRegistry::loadSetupFile() in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/libraries/joomla/html/parameter.php on line 0

Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/templates/theme741/index.php on line 39
Masters Of Rock – 15.7.–18.7.2010 – Areál likérky Rudolf Jelínek, Vizovice
Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/templates/theme741/index.php on line 141

Masters Of Rock – 15.7.–18.7.2010 – Areál likérky Rudolf Jelínek, Vizovice

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Ti z vás (myslím si, že je to naprostá většina), kteří tento rok zaznamenali plzeňský Metalfest, si museli všimnout jakéhosi „odlivu“ většiny skandinávských kapel právě tam, přičemž na Masters Of Rock měly tento rok největší zastoupení kapely spíše z Německa a USA. Tím se MoR přesunul do old schoolovějších vod, zatímco moderní extreme metalové a metalcorové skupiny byly zredukovány na minimum. Věřím tomu, že tento krok odlákal zejména tu mladší generaci posluchačů a naopak přilákal tu starší, ostatně když se podíváme na headlinery jednotlivých dnů, všimneme si, že de facto jediným zástupcem moderní vlny je pouze bývalá zpěvačka NIGHTWISH, Tarja Turunen. Nerad bych však tvrdil, že je toto na závadu, ostatně tolik metalových legend se na jednom místě jen tak nevidí. Nicméně musím přiznat, že já osobně jsem zastáncem spíše onoho trendu žánrově vyváženého line-upu, takže mé poskočení radostí se při ohlášení prvních kapel v tomto případě nekonalo.

Co se týče organizace a festivalového života vůbec, můžu říct, že festival nedostál výraznějších změn – dokonce i jednotlivé stánky s občerstvením opět stály na tom stejném místě. Jediná věc, která snad stojí za zmínku, může být postupné mizení oblíbeného pokřiku „Hovno!“, což musím po všech akcích uplynulého roku docela ocenit. První den se sice pár jedinců snažilo o resurekci této hlášky, nicméně když se místo správné odpovědi začaly ozývat spíše nadávky a posílání do patřičných míst, netrvalo dlouho a tato kratochvíle vymizela.

To je na začátek snad vše, teď již k festivalu samotnému.

Čtvrtek:

Jelikož i já jsem člověk a pro akreditaci jsem musel obejít komplet celý areál, což mi neulehčily zpomalující davy a dlouhá / široká fronta u vchodu, nepoštěstilo se mi stihnout úvodní kapelu festivalu – břeclavské FINAL FICTION – takže mou první spatřenou kapelou pro mne byli až GAIA MESIAH. Nicméně než tato česká banda nastoupila na pódium, nemohl jsem si nevšimnout drobné změny, totiž k festivalové uvaděčce tento rok přibyl i uvaděč, který mě dokázal místy skutečně nutil plácat se do čela – uvaděč má svými výroky zejména bavit a v tomto případě jsem se tedy pobaven rozhodně necítil.

Každopádně zpět ke GAIA MESIAH – jedná se o genderově vyváženou čtyřčlennou kapelu, hrající velmi řízný, moderní rock, kde v současné době zpěvačku nahradil zpěvák Viktor Dyk, který se sice evidentně snažil, nicméně původní sestava se mi jednoduše zamlouvala více. Tak jak tak, vystoupení to bylo pěkné a sympatické, rozhodně se na začátek festivalu hodící.

Třetí kapelou festivalu byla česká speed metalová stálice SALAMANDRA. Organizátoři festivalu sice na svých stránkách značně protěžovali skladbu „Masters Of Rock“, nicméně u té jsem se nijak nezbořil a de facto mě zaujal spíše právě ten zbytek – líbivý metal v angličtině, obohacený o klávesy, solidním tempem uhánějící kupředu. Na letošním MoR navíc spolu se Švédy SABATON pokřtili svoji novou desku „Time Of Change“.

Následovalo vystoupení veselých Slováků HORKÝŽE SLÍŽE. Ti tentokrát ale trochu ztratili vtipnou slinu a navíc jsem je na různých festivalech viděl už tolikrát, že jsem si to pro tentokrát mohl odpustit a jít si vyřídit jiné věci.

Můj návrat do areálu se konal někdy během vystoupení německé speed metalové kapely kytaristy Axela Rudi Pella, během kterého už byl v chodu pokus bubeníka Mika Terrany o světový rekord – zahrát čtyři vystoupení za sebou a zapsat se tak do Guinessovy knihy rekordů. Jakkoliv se mi tito Němci líbili a přišli mi jako jedna z nejsilnějších skupin prvního dne, nemůžu se prostě zbavit pocitu, že Mike Terrana, když už se tedy snažil o rekord, měl spíše hrát na bicí a ne pobíhat po podiu se zpěvákem a všelijak obveselovat publikum falešným zpěvem.

Tarja Turunen si pro letošní ročník Masters Of Rock přichystala naprosto jedinečné vystoupení se zlínskou filharmonií. Skalní fanoušci byli nejspíš přešťastni, nicméně mě toto vystoupení zdaleka tolik neoslovilo a potvrdilo mi mou vlastní teorii, že špatně použitý orchestr působí spíše trapně. Celkově bylo toto vystoupení šíleně utahané a nemělo grády, snad s výjimkou profláklé hitovky „I Walk Alone“ a skladby po ní následující, které zvuk orchestru skutečně obohatil. A opět – Mike Terrana si při tomto vystoupení většinu času spíše válel šunky a do bicích uhodil skutečně málokdy, což jeho rekord dělá dosti pochybným. Osobně jsem tímto byl tak znechucen, že jsem si jeho samostatné vystoupení, jenž následovalo jako další v řadě, ani neposlechl, jal se posedět do jednoho z pivních stanů mimo areál a přišel se podívat až na poslední kapelu večera – SABATON.

Švédi SABATON se mi ze všech čtvrtečních formací líbili bezkonkurenčně nejvíce. Jejich energický metal plný chytlavých melodií, občas proložený nějakým tím pomalejším songem, mě skutečně zahřál u srdce a stejně tak mě potěšil i sympatický zpěvák Joakim; při skladbách jako „Price Of A Mile“, „Ghost Division“ nebo „Attero Dominatus“ jsem si prostě nemohl neprozpěvovat s ním.

Pátek:

Ještě štěstí, že první kapela, CITRON, začínala až kolem jedné hodiny odpolední, jelikož co se nestalo, z pivního stanu se mi podařilo uniknout až těsně před svítáním. I tak jsem se ale neuvěřitelným a ubíjejícím vedrem prodral do areálu až na druhou smečku dne - českou legendu VISACÍ ZÁMEK. Byl jsem potěšen. Ačkoliv mě třeba minulý rok na Trutnovském Open Airu moc nevzali, tady byla jejich show vtipná, relativně energická a prostě taková, jak se na vyčpělou punkovou hvězdu sluší a patří.

Nicméně následující vystoupení německé power metalové tuctovky METALFORCE obrátilo kurz o sto osmdesát stupňů a po jeho shlédnutí můžu říct, že tuctovější power metalovou kapelu bych skutečně hledal jen těžko. Dokonce mě to od hlavní stage odlákalo natolik, že jsem se pod podium vrátil až na dřevní thrash metal německých DESTRUCTION. Tahle skupina, spolu s další podobnou legendou SLAYER, patří mezi kapely mimo můj zájem a tak, přestože oceňuji poměrně vřelý přístup zpěváka, jsem se odebral pojíst a popít někam mimo areál.

Ani TUBLATANKA, další to legenda z blízkých krajin, mě neoslovila. Ostatně si myslím, že první polovina pátečního i sobotního programu patřila k těm nejslabším částem festivalu. Situaci zachránila až nizozemská EPICA, kterou běžně nijak zvlášť nezbožňuji, nicméně na živo působila velmi dobře. V podstatě jsem se během jejich hodinového výstupu nijak zvlášť nenudil a zvuk byl docela působivý, takže zde jsem byl skutečně překvapen, že můžu hodnotit kladně.

Hodně zvědavý jsem byl na americkou prog-metalovou kapelu QUEENSRŸCHE, doufal jsem v podobně příjemnou záležitost, jakou pro mně byli minulý rok EVERGREY. Naneštěstí byly v tomto případě strašlivě nahlas všechny výšky, takže zvuk docela nepříjemný, nicméně když se mi podařilo nad tuto chybu povznést, jednalo se o solidní, technický a originální výkon. Za to výkon největšího taháku celého festivalu, naprosto legendárních MANOWAR, zase tak úchvatný nebyl. Většina skladeb v jejich repertoáru byla jako přes kopírák. Já sám bych uvítal například alespoň proložení něčím zajímavějším a pomalejším, třeba mou oblíbenou baladou „Master Of The Wind“. Interakce mezi publikem a kapelou byla navíc větší než je zdrávo a členové toho taky namluvili přece jenom trochu moc – nějaké trhání strun kytar či závěrečný ohňostroj zpoza kopce to prostě nezachrání.

S koncem vystoupení MANOWAR můj pátek skončil a já se odebral k spánku a čekání na další propražený den.

Sobota:

Přiznám se hned z kraje, že dopolední line-up mě skutečně vůbec nevzal. Odpustil jsem si pečlivý poslech prvních dvou zahraničních kapel i většiny následujícího českého bloku a místo plýtvání energií na tak příšerném vedru jsem radši strávil čas ve stínu na náměstí.

S vystoupením DOGY už to začínalo nabírat na otáčkách, ale skutečně zajímaví byli až Norové COMMUNIC. Ti začali z ostra a velmi pěkně, nicméně jejich tvrdší prog-metal po chvilce začal být mírně stereotypní a šedesát minut jejich hudby, byť třeba obohacených o pěkné akustické mezihry, na mě bylo přece jenom trochu moc.

Na co jsem se skutečně těšil, tak black metalové Poláky BEHEMOTH. Ti sice, pravda, začali trošku podivně a jejich zvuk nebyl ideální, ale to zvukař v zápětí opravil a já se už pomalu dral do kotle na skladbu „Demigod“. Většinu času jsem se bavil výborně, BEHEMOTH jsou totiž docela sympaťáci, a při závěrečném songu „Slaves Shall Serve“ jsem si vyloženě musel zaskandovat s frontmanem Nergalem.

Od důležité kapely německé i světové power metalové scény - PRIMAL FEAR - jsem ale čekal trochu víc, nikoliv pouhou dávku lehce nadprůměrného power metalu s přehnaně vysokým vokálem, který chvílemi už prostě zněl až směšně. Náladu mi však zase napravila kanadská thrash metalová smečka ANNIHILATOR. To byl thrash vskutku prvotřídní, navíc frontman byl velmi vřelý k publiku a celkově hráči působili sympaticky, což je vždycky dobrá věc pro show. Překvapila mě i poslední mnou spatřená kapela, další německá legenda, GAMMA RAY. Chvílemi jsem si nicméně říkal, jestli těch německých skupin přece jenom už není trochu moc, ale tentokrát to bylo ještě zajímavé dostatečně. Ať už byla show GAMMA RAY jakákoliv, tu hudební část jsem si poměrně dost užíval. Naneštěstí však večer přišel déšť, což přinutilo nejednoho fanouška k ústupu a já osobně jsem se neměl čím chránit před deštěm, takže na švédskou kapelu BLOODBOUND už bohužel nedošlo.

Neděle:

Do zamračeného nedělního rána jsem byl příjemně probuzen z dálky se nesoucí muzikou české kapely EUTHANASIA. Do areálu se mi ale poštěstilo dostat až s koncem setu sibiřské RHEMORHY, což je na živo velmi úderná a příjemná kapela.  Majestátní melodický doom metal sympaticky vyhlížející kapely KIMAERA z Libanonu, jejíž členové se už od čtvrtka vesele potulovali po areálu, se ke mně bohužel linul pouze z dálky a tak jsem si to vynahradil až se setem výborné německé kapely CALLEJON. Pokud někomu tento rok na MoR chyběly kapely jako THE SORROW nebo HEAVEN SHALL BURN, pak návštěva CALLEJON musela být jasnou volbou. Jednalo se extrémně energický metalcore se skvělým, pološíleným zpěvákem, na který nicméně pod pódiem poskakovalo méně lidí, než by si pánové zasloužili. Došlo sice i na wall of death, nicméně v tak malém měřítku, že to sotva stojí za zmínku.

Českou thrashovou legendu ARAKAIN jsem viděl pouze jednou jedinkrát a to na MoR před dvěma lety, doprovázenou filharmonií. Osobně jsem si ale více užil právě vystoupení na letošních MoR. To mělo podstatně více energie a lepší zvuk, pamatuju-li se správně, celkově bylo daleko údernější, takže chválím.

Zbývalo posledních několik kapel - další „německý blok“ a finští LORDI. Já jsem s chutí přeskočil vystoupení skupiny LACRIMOSA a jal se sledovat až legendární německou zpěvačkou Doro Pesch. Ta působila tak nadšeně, až to vypadalo, jako by to snad bylo její první vystoupení, nicméně show to byla docela dobrá. S vystoupením Kiskeho kapely UNISONIC už jsem měl německých power metalových formací po krk a tak jsem jim mnoho pozornosti nevěnoval. Vrátil jsem se až k překvapivě zajímavým ACCEPT se novým zpěvákem, kteří mě dost zaujali, nicméně pouze na nevelkou část a tak jsem si jich mnoho neužil. Chtěl jsem to tedy zachránit alespoň poslední skupinou celého festivalu – LORDI. Ti mě zatraceně zklamali. Myslím, že jsem od nich neslyšel o moc víc, než jejich nejprofláklejší hitovky „Hard Rock Hallelujah“ a „Who’s Your Daddy“, takže jsem na takovou hrůzu nebyl připraven. První song byly snad dva akordy, navíc kytary neměly zrovna dobrý zvuk, takže jsem se sice zasmál nad frontmanovým výrokem „To je ale vedro, doprdele.“, nicméně to bylo vše. Špatnou hudbu prostě ani ohňostroje nezachrání. Škoda, na konec jsem čekal mnohem víc.

A jak bych to shrnul? Za nesnesitelná vedra, která festival zastihla v prvních dvou dnech, pořadatelé nemohli a tak de facto nemám co vytknout – festival si udržel své vysoké standarty. Obávám se ovšem, že jestli i příští rok bude line-up v podobném old school stylu, tak jedinými účastníky brzo zůstanou už jen ti čtyřiceti letí frajeři v jeanových bundách a mladší generace se rozjede po lákavějších akcích, mezi něž patří například letošní Brutal Assault.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Mohlo by vás zajímat