Winter Masters Of Rock – 27.11.2010 – Hala Euronics Zlín

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 

Reportáž ze zimní mutace festivalu Masters Of Rock přináší kolegyně CernyLetec. Doplňující názor můžete číst od Crimson Thundera.

CernyLetec:

Poslední listopadová sobota, první sníh, město Zlín a hala Euronics – tak tohle všechno spojoval oblíbený festival, nám známý pod jménem Zimní Masters Of Rock. Letošní šestý ročník nabyl ještě víc na atraktivitě, když pořádající agentura Pragokoncert týden před festivalem oznámila, že je totálně vyprodáno. Nebylo se čemu divit, vždyť letošní sestava kapel byla více než hvězdná. A určitě jsem nebyla sama, kdo se na sobotu 27. 11. 2010 těšil.

V den, kdy se mělo všechno odehrát, nám předpovědi slibovaly mrazivý den a tak tomu také bylo. Cesta do Zlína uběhla překvapivě rychle, zaparkovali jsme, a aniž bychom se nadáli, stáli jsme frontu do haly. Jen co jsme zabrali teplá místečka v první řadě, objevila se na podiu česká banda JAMES D. S. v čele s Davidem Spilkou. Jednalo se o melodický nu-metal. David Spilka nám naživo ukázal, že hlas opravdu má a ne jen tak ledajaký. Obratně zvládal roli zpěváka i chrliče v jednom. Vystoupení bylo ale spíše zvláštní svými propracovanými ohnivými efekty, které jsme u ostatních kapel vidět nemohli. Také mě velmi zaujal efekt skákajících odposlechů, který jsem doposud nikde neviděla. Jednoduše uprostřed písně začaly přídavné odposlechy pro postranní vyvýšené plošiny skákat pod podium. JAMES D. S. ukončili své třicetiminutové vystoupení nepříliš vydařeným duetem (hostující zpěvačka nebyla téměř slyšet). I navzdory tomuto nedostatku se jednalo o celkem dobrý rozjezd festivalu.

Jako druzí se na podiu rozsvítili nizozemští REBELSTAR a to myslím do slova. Tuto našlapanou hard rockovou partičku jsem neznala, ale to vůbec nevadilo. Svými chytlavými melodiemi potěšili snad i nejzapřísáhlejšího fandu VARG. Alespoň tedy na několik prvních řad měli tak povzbuzující účinek. Muzikanti byli uvolnění, rozdávali úsměvy a dobrou náladu. Bylo nadmíru jasné, že REBELSTAR hrají pro radost ať už svou, či lidí pod nimi. Padesát minut s touto pozitivní energií nabitou formací uběhlo jako voda. Nakonec jsem dospěla k názoru, že bych se s radostí vydala i na jejich samostatný koncert. Až tak mě zaujali.

Následovalo zvláštní brněnsko-německé seskupení s názvem SYMPHONITY. Ti se do toho opřeli pěkně zostra. Uši přítomných dostávaly solidní dávku speed metalových melodií. Skalní fanoušci rychlého metalu si jejich vystoupení pochvalovali. Avšak je nutno říci, že některé písně SYMPHONITY mi velice připomínaly kapelu, která byla na programu o něco později, a to STRATOVARIUS. Mě osobně nechali SYMPHONITY chladnou, neboť mi chyběla vazba muzikantů na fanoušky. Pouze zpěvák byl prostředníkem mezi publikem a kapelou, ale to mi nestačilo. Píseň, která mě opravdu zabavila a působila v podání SYMPHONITY originálně a osobitě, byl cover od Nany "Anyplace, Anywhere, Anytime". Bohužel při jejich vystoupení mi chyběla pohoda a uvolněnost, kterou měli REBELSTARS. Na druhou stranu SYMPHONITY ukázali, že poctivý melodický speed metal se vším všudy hrát opravdu umí. Byla to taková malá generálka na to, co mělo přijít později.

Jako další nám Zimní Masters Of Rock otevřel okénko viking metalu s červeno- černou zlou tlupou VARG. Ještě než se VARG objevili, mě zaujalo pět velkých vonných tyčí, které po zapálení voněly jako plato zapálených parafínových svící. Bylo vidět, že kapela má smysl pro detail – když rituály, tak s vůní svíček. Když na podium přišli čtyři bubáci, hala zahřměla na pozdrav. Potom, co VARG obrazně pustili vlka z řetězu, se kotel dal do pohybu. Uprostřed haly se objevil pověstný rotující vír pobíhajících fanoušků. Překvapilo mě, jak hutnou zvukovou kaši nám VARG umíchali. Dunění bubnů každý cítil hluboko ve svých útrobách. Zvuk byl extrémní, bylo sice poznat pouze jakýsi rytmus ve shluku nástrojového chaosu, který se na nás valil z reproduktorů, ale to nejspíše k VARG patří. Bohužel tento styl metalu mi není příliš blízký a tak si netroufnu hodnotit. Řekla bych, že VARG byli doplněním extrémního stylu do festivalové atmosféry. Tedy alespoň pro mě tím byli.

Freedom CallPo hlučných VARG se na podiu objevila první kapela, na jejíž vystoupení jsem se těšila už od léta. Byli to FREEDOM CALL. Jelikož jsem FREEDOM CALL viděla již na jaře v Praze, myslela jsem si, že lepší už být nemohou. Opak byl ale pravdou. Během padesátiminutového vystoupení zazněly klasické písně jako "We Are One", "Warriors" nebo "Out Of The Ruins". Příjemným překvapením pro mě bylo i to, že zahráli věci, které jsem chtěla slyšet už na jaře, jako nakopávačku a mou oblíbenou "Far Away" nebo "Mr. Evil". FREEDOM CALL jsou typičtí svou bezprostředností a příjemně uvolněnou show a ve Zlíně tomu nebylo jinak. Jejich vystoupení mě opravdu bavilo.

Po jednoduchých, rychlých a melodických FREEDOM CALL jsme na podiu přivítali americkou kytarovou legendu Paula Gilberta. Pro mě nepříliš známý hudebník, který byl členem RACER X a MR.BIG, hrál i s velikány jako je např. Joe Satriani. V závěsu za tím vším má za sebou podílení se na spoustě projektů, i práci na svých vlastních sólových albech. Když vešel na podium, hudební labužníci zaplesali blahem nad křišťálovým zvukem kytar. Mě osobně zvuk také uchvátil. Vystoupení bylo v duchu propracovaných kytarových sól a rifů. Paul byl charakteristický svými velkými sluchátky na uších a velmi obratnými prsty, jež tancovaly na krku kytary jako splašené. Bohužel první řady neprožívaly vystoupení příliš přívětivě. Zazněly i nesouhlasné výkřiky. Měla jsem z otráveného publika kolem mě nepříjemný pocit. Paul Gilbert je vynikající hudebník, měla jsem ale pocit, že na festival typu WMoR se příliš nehodil. I když mě  se vcelku líbil, ostatní kolem mě neměli stejný názor. Alespoň tak tedy vypadali. Ale po té, co jsem ke konci festivalu opouštěla halu, jsem se setkala s velmi kladnými ohlasy právě na Paulovo vystoupení, což mě potěšilo. Příště bych ráda viděla Paula Gilberta spíše někde v klubíku, u sklenky dobrého vína. Pro zimní festival Master Of Rock to byla příjemná poslechová vsuvka.

Pak na podium konečně měla přijít moje nejočekávanější kapela. Kapela, která byla mou první - PRETTY MAIDS. Na jejich koncert jsem se neskrývaně těšila. Po osmnácti letech se vrátili do České republiky, aby nám ukázali, že jsou zpět a v plné síle. Možná to bude znít neobjektivně, ale koncert byl podle mého mínění takový, jaký jsem si ho představovala, a to perfektní. Skupina nastoupila na podium za zvuku úvodních melodií písně „Pandemonium“. Zlínské vystoupení bylo průřezem jejich kariéry od songů z rané tvorby až po skladby nové. S PRETTY MAIDS jsme si mohli zazpívat písně jako "Red, Hot And Heavy", "Back To Back", či moji nejoblíbenější "Rodeo". Nebyli jsme ochuzeni ani o porci pomalejších věcí jako známé "Savage Heart", "Please Don't Leave Me" nebo nové "Drops Of Heaven". Bylo vidět, že si muzikanti koncert v přeplněné hale užívali. Spokojenost dávali najevo úsměvy, pohledy či máváním. Já byla během koncertu na vrcholu blaha. Byli ale i tací, kteří PRETTY MAIDS neznali, ale skládali po jejich výkonu stejné poklony jako všichni okolo. Po zvukové stránce byl koncert zvládnutý bravurně, i když jednou zahučelo kombo kytaristovi Hammerovi. Ronnie Atkins perfektně spolupracoval s publikem, tak jako zbytek formace. Byla jsem nadšená. PRETTY MAIDS ukončili svůj šedesátiminutový vstup snad nejznámější písní "Future World", při které zpívala jednohlasně celá hala. Jedno je po zlínském výstupu PRETTY MAIDS jisté. Kdyby se měli do České Republiky vrátit, nenechám si jejich vystoupení ujít za žádnou cenu.

Další hvězdou večera byla skupina STATOVARIUS, která nad míru splnila mé očekávání. STRATOVARIUS jsem už několikrát viděla, a tak jsem tušila, co přijde. Za zvuků skladby "Phoenix" se nad námi objevil široký úsměv basáka Lauriho, zadumaný pohled kytaristy Matiase, hbité prsty Jense Johansona a paličky zastupujícího bubeníka Alexe Landenburga. Jako poslední na podium přiběhl sám velký malý Timo. Bicmana Jörga Michaela postihla rakovina; tuto zprávu jste mohli číst od minulého týdne na stránkách kapely. STRATOVARIUS ale nechtěli rušit turné a tak rychle sehnali náhradu v podobě mladého bubeníka německé formace AXXIS. Alex měl pouhý týden, aby se naučil jednotlivé skladby, ale nebylo to vůbec znát. Podle toho, co jsem slyšela, odvedl velmi dobrou práci.. Zazněly chronicky známé věci jako "Kiss Of Judas", "Eagleheart" nebo "Hunting High And Low". Osobně se mi koncert STRATOVARIUS líbil o trochu více než ty, které jsem viděla dříve. Bylo to způsobeno nejen dobrou náladou muzikantů, ale zejména perfektní atmosférou v hale.

HelloweenJako hřeb večera jsme se těšili na německou speed metalovou legendu HELLOWEEN, která na tomto turné představuje své nové album "7 Sinners". Jelikož jsem byla poněkud unavená a ještě jsem se zúčastnila autogramiády PRETTY MAIDS, shlédla jsem koncert HELLOWEEN z tribuny. Němečtí mohykáni zahájili své devadesátiminutové veselí písní "Are You Metal?" (právě z nové placky), kterou hala přivítala bouřlivým pokřikem. Znovu jsem viděla klasickou show HELLOWEEN, jež je sice pokaždé stejná, ale vždy mě zaujme něčím jiným. Šoumen Markus společně s kytaristou Saschou na podiu skotačili a smáli se, užívali si své hraní jako již tolikrát. Weiki házel na první řadu své pověstné grimasy, kouřil a hrál jako, kdyby se ho to netýkalo. Bubeník Dani dostal možnost vyřádění se při svém sólíčku v druhé polovině koncertu. A Andi Deris měl post nejvyšší a nejdůležitější. Tedy jako vždy tak vypadal. Hlavní hlas HELLOWEEN se vším všudy. Jako vždy HELLOWEEN nezklamali, jednalo se o klasické vystoupení doplněno rekvizitami k novému albu pro rok 2010/2011. To je velké ozubené kolo, které rotovalo po celý koncert za kapelou. Jediné, co mě zamrzelo, byl výběr hraných songů. Zazněly písně legendární pro tuto německou bandu jako "Eagle Fly Free", "I Want Out", "Ride The Sky", "Future World", nebo zvláštně propojená věc "Keeper Of The Seven Keys/Halloween/King For a 1000 Years". Nově zazněla známá "March Of Time" v podání Andiho. Z nového alba zazněla jen již zmíněná "Are You Metal?" a "Where The Sinners Go", což mě osobně nijak neuspokojilo. Během koncertu jsem nabila dojmu, že HELLOWEEN žijí de facto z doby Michaela Kiskeho. Je sice pravda, že ta éra byla pro HELLOWEEN nejlepší  a nejslavnější, ale přece jen mi chyběly písně novější. Je nutno říci, že HELLOWEEN jsou moji oblíbenci a už jsem je několikrát viděla naživo. Očekávala jsem tedy trochu něco jiného než například lidé, kteří je na WMoR viděli poprvé. Na druhou stranu musím brát v potaz i to, že HELLOWEEN budou mít za čtrnáct dní od Zimního Masters samostatné vystoupení v Praze, kde setlist bude zřejmě mnohem pestřejší. Je tedy velice možné, že pro WMoR pozměnili setlist tak, aby zněl jako větší klišé a nepřišli tak o návštěvníky nefestivalového koncertu. Když pominu výběr písní, tak pánové odvedli perfektní výkon.

Zimní Masters Of Rock jsem navštívila letos poprvé a byla jsem nadšená. Organizace byla více než uspokojivá, festival nenabral žádný skluz, veškeré kapely hrály na čas. Kolem místa konání byla spousta brigádníků ve vestách, kteří před halou naváděli lidí kudy dovnitř. Venku bylo i několik stánků s jídlem a metalovými suvenýry. Na to, že bylo kolem mínus osmi stupňů, to prodejci zvládli více než dobře. Venku se dokonce nečekaně konala autogramiáda PRETTY MAIDS, kdy muzikanti nastoupili zabalení v zimních bundách. Ze zvyku na parné počasí, které panuje na letním MoR, mi pohled na zmrzlé fanoušky, sekuriťáky a všechny okolo přišel opravdu legrační. V konečném hodnocení byl pro mě Zimní Masters Of Rock novou a příjemnou zkušeností, kterou bych ráda okusila i příští rok. Tuším ale, že letošní ročník bude jen těžko překonatelný, co se účinkujících týká, ale uvidíme, co si pro nás agentura Pragokoncert připraví za rok.

Crimson Thunder:

Zimní Masters Of Rock již má podobně tradiční status, jako jeho letní „otec“. A pro rok 2010 jsme se dočkali údajně nejhvězdnějšího line-upu, jemuž dominovaly legendy HELLOWEEN a STRATOVARIUS. Konkurenci však měli skutečně tvrdou. Kdo nakonec z tohoto souboje vzešel jako vítěz?

Posuzovat můžu až od německé formace VARG. Do haly jsem se totiž dostal téměř přesně s koncem SYMPHONITY, jímž frontmana dělal Herbie Langhans (SEVENTH AVENUE, SINBREED) namísto kolegy Olafa Hayera. VARG nicméně pro mě byli trochu španělskou vesnicí. Ve viking metalu se skutečně nepohybuji, a tak jsem si celkem rád poslechl dvě tři hoblovačky s dobrými folkovými vyhrávkami, zkoukl bubeníka a jeho házení mařenou a zaposlouchal se do prolínání havraního vokálu s growlingem basáka. Z mého pohledu se tak nejednalo o zklamání, ale zhruba tři čtvrtě hodina byla skutečně celkem moc.

Krajané FREEDOM CALL – to bylo již něco jiného. Stylově tedy určitě. Ačkoli jsem na power metalu prakticky vyrostl a dodnes tento styl považuji za svůj stěžejní, ultramelodičtí Němci, stále častěji označovaní mně nesympatickým pojmem „happy metalisté“, byli na mě trochu moc. Mám pocit, že s novější tvorbou se jejich líbivost dostává kamsi na hranici snesitelnosti. Fakt ale je, že pozitivnímu náboji nelze odolávat příliš dlouho a s narůstajícím počtem skladeb jsem i já „tál“ a nakonec jsem si s radostí hodil hlavou a odzpíval si refrén „Warriors“ nebo „Far Away“. Podtrženo, sečteno, FREEDOM CALL se mi svým extrémně pozitivním pojetím trochu příčí, na druhou stranu proč ne? Starostí je přece všude kolem nás ažaž. A na zahnání splínu je Chris Bay se svou partou to pravé. Příště je třeba možná trochu méně vzdorovat náporu této pozitivní nadílky.

Paul Gilbert. To byl tedy skutečně zážitek. Na jedné straně brilantní kytarista, jehož práce prsty prostě musela udivovat každého. Na druhé straně myslím, že pro většinu lidí tak po dvou skladbách přestaly být zajímavé Paulovy rychlé prsty, ale spíš jeho grimasy při prožívání hry. Skutečně si myslím, že pokud nejste zrovna nadšenec do kytarových onanií, tak vás to, podobně jako mě, muselo po chvíli přestat bavit. Myslím, že Paul Gilbert buď na tomto festivalu vůbec neměl vystoupit, nebo alespoň v jiném čase. Paul by si jistě zasloužil diváky, kteří bez dechu budou sledovat každý jeho pohyb a budou žasnout nad tím, jak to ten člověk dělá. Avšak diváci, rozehřátí takovým způsobem po FREEDOM CALL, by si zasloužili něco, při čem nevychladnou. Ještě štěstí, že následovali PRETTY MAIDS. Velké nasazení, údernost, náboj. A když zazněla klasika „Back To Back“, nezůstal v hale nikdo, kdo by se nezapojil do podpory skupiny.

StratovariusCo říci k výkonu STRATOVARIUS? Již pošesté jsem s nimi měl tu čest a začínám mít čím dál tím silnější pocit, že jsem buď mnohem kritičtější nebo se jejich kvalita opravdu snižuje. Kotipelto sice neodbíhal do zákulisí jako na letním Masters 2009, ale jinak bylo vše absolutně stejné – se všemi klady i zápory. Za klady pochopitelně můžeme označit technickou preciznost všech hráčů. Za zápory standardně statický projev a tentokrát opět docela značnou „chladnost“ při nějaké interakci mezi kapelou a publikem. Nemám pocit, že by se konaly srdečnější proslovy, chyběl přídavek a Jens si dokonce tentokrát ani nepohrával s úvodem k „Black Diamond“ – bylo to proto, že už je to ohrané, nebo to v tom je něco jiného? Napadají mě hned tři možnosti. Zaprvé. STRATOVARIUS jsou prostě za řekněme „bavičským“ zenitem. Druhá varianta by mohla být spojená s faktem, že Jörg Michael bojuje s rakovinou, což se může podepsat na náladě členů kapely. Kotipelto mimochodem nijak podrobněji Jörgův zdravotní stav nerozebíral – pouze zmínil, že je nemocný, ale bude zpět. A třetí možnost, o které bych si přál, aby byla pravdivou, je ta, že STRATOVARIUS neměli tolik času, aby se nějak výrazněji srdečněji projevili. Ať už je ale příčinou cokoli, musím konstatovat, že ani tentokrát se kapele nepodařilo navázat na dřívější, lepší vystoupení.

Večer tak uzavřeli HELLOWEEN a ti naplnili moudro, že to nejlepší má přijít na konec. I oni předvedli standardní vystoupení. Tedy kvalitní jak po hráčské stránce, tak po té zábavné. Jejich výkon byl mnohem živější, vstřícnější a srdečnější, nechyběla bohatší komunikace s publikem, sólo na bicí a vůbec vše, co by měl dobrý metalový koncert mít. Celkem standardní byl i playlist, který příliš nečerpal z nové desky. Kromě „Are You Metal?“ a „Where The Sinners Go“ se hrály převážně staré klasiky – nutno podotknout, že je Andi zvládl výborně.

Celkově vzato se jednalo o další organizačně povedený festival s několika drobnými výtkami. Zaprvé si skutečně myslím, že zařazení Paula Gilberta, aniž bych chtěl znevažovat jeho význam nebo hráčské umění, nebylo z nejšťastnějších. Zvukově bych výraznějších výtek neměl, snad jen FREEDOM CALL mi přišli trochu moc přebasovaní. Co by se však do budoucna mohlo zlepšit a co by jistě uvítali fanoušci v předních řadách, by byl alespoň občas kelímek s vodou, protože dusná atmosféra zimního Masters si s tou letní moc nezadá. Naopak je třeba pořadatele mimo jiné pochválit za omezenou roli uvaděče, kterým byl navíc sympatický Slovák, oproti značně otravné Češce.

A onen souboj? Ten podle mě vyhráli HELLOWEEN. Nejvíc rozmrzelý jsem byl patrně z výkonu STRATOVARIUS. Proč však působili chladně je otázka, jejíž příčina je však neznámá a může je do jisté míry ospravedlňovat.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Mohlo by vás zajímat