Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/plugins/system/advga/advga.php on line 21

Strict Standards: Declaration of JParameter::loadSetupFile() should be compatible with JRegistry::loadSetupFile() in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/libraries/joomla/html/parameter.php on line 0

Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/templates/theme741/index.php on line 39
Metalfest Open Air 2011 – 3. 6.-5. 6. 2011 – Amfiteátr Lochotín, Plzeň
Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/templates/theme741/index.php on line 141

Metalfest Open Air 2011 – 3. 6.-5. 6. 2011 – Amfiteátr Lochotín, Plzeň

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Rok utekl jako voda a sezóna letních festivalů se začíná pomalu ale jistě rozjíždět. Po minulém ročníku se ukázalo, že putovní METALFEST kotvící též v plzeňském amfiteátru, má nakročeno minimálně k tuzemské špičce, co se podobných akcí týče. Nuže, ani tentokrát jsem nemohl chybět a s chutí se vydal do krásného přírodního prostředí poslouchat kvalitní hudbu, chytat bronz, pít pivo a pokecat se super lidmi.

Pátek:

Celý Metalfest pro mě osobně začal za burácejícího vikingského hřmotu finských CRIMFALL. Je sice pravda, že zdejší klimatické podmínky nejsou v tomto období pro takovou partičku zrovna ideální a vyprávět příběhy chladivého severu začátkem léta není zrovna vhodné, nicméně pro začátek jejich hudba rozhodně nebyla špatná rozjezdovka.  Pozornost mnohých upoutala především prsatá Helena Haaparanta, která potvrdila povídačky o kvalitním zpěvu ve spojitosti s obvodem hrudníku. Přestože byl festival teprve na svém začátku, o nejšílenější vystoupení celého ročníku se začalo zadělávat nástupem německých MILKING THE GOATMACHINE. Milovníci koziček rozhodně nestrádali. Pravda, nejsem zrovna vyznavačem grindcoru a podobných kvíkaček, ale v tomto případě jsem se opravdu příjemně bavil. Ještě jedna velká zajímavost. Dlouhou dobu mi trvalo, než jsem zaregistroval, kdo z té zoo vlastně zpívá, jelikož pozice za mikrofonem byla prázdná a pod masky člověk nevidí. Že bude takový brajgl páchat bubeník, by mě ani ve snu nenapadlo. Nakonec musím ještě podotknout, že na následné autogramiádě, která probíhala k mému překvapení bez masek, vypadali pánové celkem úplně normálně a v hlavě to tak pravděpodobně mimo pódium mají v pořádku. Následní Brazilci KRISIUN, přestože se na hudební scéně pohybují přes dvacet let, rozhodně neoslnili. Osobně jsem čekal víc. Nenašel jsem na jejich setu nic tak výjimečného, co by mě hnalo do kotle pod pódium. Naopak velice příjemná a strhující byla jízda řeckých SUICIDAL ANGELS. Perfektně vybroušený speed thrash neměl chybu a dokázal strhnout pomalu ale jistě se plnící plzeňský amfík. V kotli pod pódiem to začínalo poprvé jiskřit a kroužek vepředu se zvesela točil. Velké překvapení pátku a palec nahoru.

Závěr prvního dne přinesl trojlístek osvědčených, dalo by se říci, legend. Německé RAGE jsem viděl podruhé v životě a opět šlo o naprosto bezchybný energický power metal, tak jak jsem si navykl. Peter “Peavy” Wagner je sympaťák a frontman každým coulem, umí vyhecovat publikum a disponuje též solidním hlasem. Naproti tomu jeho parťák Victor Smolski vedle něj působí tak nějak zaprdle a vystrašeně. Jednou za čas zamumlá něco ve smyslu „thank you“ a to je vše. Velký chlaďas, avšak bez diskuze úžasný hudebník. Po sedmdesáti minutovém setu dostali prostor Kanaďané KATAKLYSM a to jsem se radši odebral co nejdále z kotle, neboť jsem tušil, co bude následovat. Stavy agonie stoupenců těchto death řezníků jsou vskutku fenomenální. Na pódium, po hecu zpěváka Maurizia Iacona, z kotle hbitě vbíhal jeden blázen za druhým a stejně bleskově též za pomoci security letěl volným pádem zpět. Takový osud potkal snad dvacítku „kotlíkářů“, kteří moc dobře tušili, co bude po přelezení bariéry následovat. Atmosféra byla celkově hodně bouřlivá a přesně taková, jakou ve spojitosti s KATAKLYSM známe. Následná hvězda festivalu ACCEPT zahájila své hraní kolem půl jedenácté večerní. Od svého velkého reunionu kapela neustále stoupá výš a výš, jako by snad chtěla dosáhnout úspěchů z osmdesátých let. A nová posila, Mark Tornillo, bezpečně ukazuje, že i bez Uda to v pohodě jde. Nechci se věnovat nějakému srovnávání těchto dvou mužů, protože to zaprvé nikoho nezajímá a zadruhé se to nedělá. Bohatě stačí, když celou věc uzavřu konstatováním, že Tornillo k ACCEPT patří, jako by v nich působil od pradávna, i když pohled na jeho kreace vyvolává úsměv. Největší chybou jejich setu byl naprosto příšerný a přetažený zvuk. Markovi výšky tak neskutečně tahaly za uši a celkově bylo vše zbytečně moc nahlas, za hranicí schopnosti čistého poslechu. Vše působilo tak nějak zkresleně. Důkazem toho budiž, že mi ještě téměř 12 hodin po skončení dost nezvykle hučelo v uších. Tolik tedy o jednom z největších přehmatů zvukařů po dobu celého festivalu. Jinak lze ACCPET vyzdvihnout a pasovat na favorita Metalfestu. Ať už šlo jak o kousky z poslední desky, tak samozřejmě klasické songy typu „Breaker“, „Metal Heart“, „Princess Of The Dawn“, nebo závěrečnou „Balls To The Wall“.  

Sobota:

Druhý den festivalu začínali pomalu vzrůstající DYMYTRY následovaní pro mě neznámými VANDERBUYST. Další na řadě byla již klasika SALAMANDRA. Tu už jsem viděl za poslední roky tolikrát, že mě opravdu nebaví a domnívám se, že už nemá čím překvapit. Co se týče amerických rockerů CRIMES OF PASSION, těžko se pochlubím se zážitky, jelikož jsem nebyl zrovna přítomen. To se ovšem změnilo při setu české stálice ARAKAIN. Ne že bych snad byl velkým fandou, spíše naopak, jejich tvorba šla vždy mimo mě. Kapelu jsem měl možnost vidět již na jednom festivalu a opět se opakovala ta samá situace. Opět jsem si kladl otázku, proč že vlastně tuhle skupinu neposlouchám?  Necelá hodina strávená za doprovodu takové muziky byla pořádně našlapaná. Z toho, co si pamatuji, zazněly například „Forsage“, „Amadeus“, „Paganini“, „Strážnej anděl“ a „A zvony zvoní“. Z mého pohledu šlo o nejlepší představení tuzemské groupy za celé tři dny. Honza Toužimský se svým obligátním stojanem na mikrofon je perfektní frontman a hlavně díky němu panovala po celou dobu skvělá atmosféra.

Legenda střídá legendu, tentokrát jde však o světový formát. Možná již trochu zašlá, ale čas nezastavíš!!! Na podium nastupují VICIOUS RUMORS. Kotel funguje sotva v polovičním počtu oproti předchozímu setu ARAKAIN. Jde buďto o věrné fandy a nebo zvědavce. Třetím případem by mohli být též lítostivý přihlížející, kteří se nemohli dívat na nepříliš velký zájem a z úcty se vydali pod pódium. Ať tak či tak, celý tento zážitek nebyl nikterak výjimečný a řeknu upřímně, čekal jsem víc. A rozhodně jsem nebyl sám. Situace po skončení Amíků se opět začala vracet k lepšímu a v kotli to začínalo houstnout. No bodejť ne. EQUILIBRIUM umí a bylo to sakra poznat. Příjemná melodická tancovačka na sobotní odpoledne a velké přípravy na Švédy BLOODBOUND. Personální změny na postu vokalisty začínají být již téměř trapnou hrou s fanoušky, nicméně doufejme, že tentokrát bude výběr Patrika Johanssona trvalejší záležitostí. Ten maličko změnil vizáž a představil se s holou lebkou. Jeho zpěv byl v úvodu celkem nepochopitelně upozaděn a kdo skladby neznal, ani je zde prostě a jednoduše nepoznal. To se začalo měnit někdy během třetí skladby a Patrikův hlas začínal dostávat jasnějších obrysů. Ale rejpnu si. Nebylo to takové jako na studiovce. Byly momenty, které nezvládal nebo jednoduše šidil. Důraz byl samozřejmě kladen jak na poslední desku „Unholy Cross“ (z té se hrály například „Moria“ či „Drop The Bomb“) a též na starší tvorbu. Došlo na „Sweet Dreams Of Madness“, „Metal Monster“, „Crucified“, „Book Of The Dead“ a samozřejmě na hymnu „Nosferatu“. Famózní finále švédských BLOODBOUND. Závěr skladby odehráli přímo na hraně betonového pódia, na dosah skandujícího davu. Co se Johanssona týče, ten se nakonec ukázal jako zdatný frontman nejen zpěvem, ale i charismatem.

Velké očekávání jsem směřoval k v poslední době stále populárnějším PRETTY MAIDS. Nálada v sobotním kotli začínala být před jejich setem opět bouřlivější a bouřlivější a bylo vidět, že Dánové táhnou. Mně však – budu upřímný – zůstává ono velké kouzlo kapely i nadále skryto. Nic na tom nezměnila ani povedená předělávka „Smoke On The Water“ od DEEP PURPLE či mnoho celkem libě znějících rockových pecek. S velkou úctou dodávám, že slyšet takový, byť vydařený klasický rock, už není zrovna výjimečným zážitkem, který by měl posadit na zadek. Z tohoto sedmdesátiminutového setu jsem si odnesl spíše příjemný odkaz zpět do let dávných, a to jak ve vizuální, tak samozřejmě i audio podobě. O mnoho živěji a osobitěji bez debat zapůsobilo pět veteránů ze SAXON. Pódiová show doznala podstatných změn a pánové si s sebou přivezli celkem roztomilé vybaveníčko. Je samozřejmě jasné, že hrát za tmy je vždy velká výhoda, ale proč atmosféře ještě nedopomoct nějakým tím „světýlkem“ navíc. Přestože dle doby hraní či časového zařazení nešlo o zlatý hřeb soboty, celé vystoupení splňovalo vše, aby se jím stalo. Škoda jen, že komunikace zpěváka Biffa Byforda s publikem nebyla zpočátku až tak častá a vypadala celkem chladně. Časem se situace začala lepšit a směřovala k velkému a nezapomenutelnému závěru a pravděpodobně i k dalšímu z nejsilnějších momentů celého letošního Metalfestu.  Přivézt osvědčenou a průkopnickou legendu, je vždy sázka na jistotu. Namátkou zmíním složení setlistu: „Heavy Metal Thunder“ , „Motorcycle Man“, „Crusader“, „Wheels Of Steel“ a „Rock 'n' Roll Gypsy“ – Metalfest dostal, co se do něj vešlo.

Tím hlavním, co sobota měla nabídnout, byla pekelná hodinka a půl ve společnosti black metalistů CRADLE OF FILTH, samozřejmě s Martinem Škaroupkou. No, to byla asi tak jediná věc, díky které jsem vydržel jejich drhnutí přes půl hodiny, dále už to fakt nešlo. Nejsem odpůrcem jakéhokoliv metalu, včetně jeho extrémnějších podob, ale tohle opravdu nemusím. Hodnotit kapelu, kterou nemám rád, mi nepřísluší, proto bych se toho s prominutím vzdal a na velkého znalce si nehodlám hrát. Zájem ze strany fanoušků byl však obrovský a již několik hodin před začátkem CoF se to všude začínalo hemžit individui s omalovánkami na obličeji. Snad jen doplním  pro zajímavost setlist (neručím za jeho 100% přesnost, ale znalci odpustí) „Humana Inspire To Nightmare“, „Heaven Torn Asunder“,  „Honey And Sulphur“, „Lilith Immaculate“,  „Her Ghost In The Fog“,  „Nymphetamine“, „The Principle Of Evil Made Flesh“,  „Ebony Dressed For Sunset“, „The Forest Whispers My Name“, „Ave Satani“,  „Cruelty Brought Thee Orchids“ a „From The Cradle To Enslave“.

Neděle:

Poslední den festivalu měl po těch předchozích dvou prosluněných celkem slušně nakročeno k dokončení mého osobního prvenství, co se týče návštěvy třídenní akce pod širým nebem bez účasti deště. Přimhouřím-li oči, budu to považovat za uskutečněné, neboť ta přeháňka, která trvala možná deset minut a spíše příjemně skrápěla naše těla, asi nemůže být považována za déšť.

Nedělní zábavu obstarali od půl jedenácté tuzemští POWER 5, následováni SMASHED FACE a RISING DREAM. Návštěva v těchto časech je poněkud slabší, což je samozřejmě pochopitelné. Ani s nástupem francouzských atmosférických black metalistů ALCEST se situace mnoho neměnila a většina zúčastněných buďto polehávala před areálem a nebo raději někde úplně mimo. Pokud by se konala soutěž o nejchladnější rozloučení s publikem, na letošním Metalfestu by prvenství celkem bezpečně a s přehledem získali právě ALCEST. Konec písně, odpojení nástrojů, polohlasité a zamumlané poděkování o jedné větě a odchod. Inu, pravděpodobně též součást atmosférické a temné image. Slunce v tu chvíli ještě slušně pálilo a na podium se začínalo vše připravovat pro americké epic doom metaláky WHILE HEAVEN WEPT. Jejich zařazení na půl třetí bylo celkem nešťastné a velice podceňující, nicméně zájem skutečně potvrdil, že kapela není v našich končinách až tak známá. Což je ovšem ohromná škoda. Perfektně emotivní a příjemně melodický doom metal s božským hlasem Raina Irvinga bezezbytku naplnil mé netrpělivé očekávání po nedávném seznámení se se studiovou tvorbou. V mých očích jedna z nejpodceňovanějších skupin festivalu. Větší příliv lidí zaznamenali divočáci MISERY INDEX během své padesátiminutové řeznické death grindcorové jízdy s nezbytným circle pit pod pódiem.

Vše se připravovalo pro PRIMORDIAL a nad plzeňským amfiteátrem se zrovna začínala nehezky rojit mračna a nevypadalo to zrovna nejlépe. Díky bohu nás Irové dokázali jakž takž před deštěm svou hudbou uchránit. Předposlední kapelou festivalu se stala symfonická EPICA, na kterou se tuze hezky dívá. Nejde o můj šálek kávy, ale trocha toho sympho metalu samozřejmě nesmí na podobné multižánrové akci chybět. Především pro dámy a to nechci nikoho urazit. Jakoby převážně pro mužskou většinu bylo následně zařazeno předposlední vystoupení zástupců švédské melodické death školy v podobě ARCH ENEMY s úžasnou Angelou Gossow. To je osobnost, která snad nepotřebuje představení a těžko se najde někdo další pro srovnání. A je skvělé, že se ve světě metalu najdou zástupkyně něžného pohlaví, jako je právě Angela. Důraz byl kladen především na prezentaci zatím poslední studiovky „Khaos Legions“, z té jsme slyšeli „Yesterday Is Dead And Gone“,  „No Gods, No Masters“, „Under Black Flags We March“, či „Bloodstained Cross“ a zbytek byl samozřejmě tvořen starší tvorbou, například „We Will Rise“ nebo „Ravenous“. ARCH ENEMY jsou zkrátka festivalovou kapelou a v Plzni to úspěšně potvrdili.

Poslední přestavba jediné stage festivalu a vše připraveno na vojáčky SABATON. Švédové slibovali velkolepou show plnou ohníčků a prskavek… A taky se tak stalo. Oni prostě ví, že v Česku mají širokou fanouškovskou základnu a že budou vždy vřele přijati. Přispívá tomu nejen jejich typická image a davy strhující hudba, ale též milovaný Joakim Bróden, který moc dobře umí na české publikum. Samozřejmě nezapomněl na obligátní „ještě jedno pivo“, tentokrát ke všemu navíc přidal celkem slušnou výslovností „Kočka leze dírou…“. Takhle nějak se získává publikum. Nesmělo chybět samozřejmě poděkování v češtině a průpovídky o nejlepším publiku atd. Oproti předchozím třem vystoupením SABATON, které jsem měl možnost sledovat, navíc přibyly slibované plameny a ohníčky, které jen podpořily poslední vystoupení na Metalfestu. Setlist byl poněkud obměněn, a tak jsme se dočkali mírných změn a díky za ně. Překvapivá však byla absence jakéhokoliv přídavku a celkem rychlého úprku do zákulisí a též chyběla klasika „Attero Dominatus“. Jinak se hrálo namátkou „Ghost Division“, „Uprising“, The Price Of A Mile“, „Cliffs Of Gallipoli“, „Panzer Battalion“, „40:1“ nebo „Primo Victoria“, během které se formace dočkala asi největší odezvy ze strany fanoušků. Ač šlo o další z řady klasických vystoupení SABATON, přesto jsme se dočkali nějakých změn a zpestření a nikdo pravděpodobně nemohl být zklamán.

Stejně tak z celého festivalu. Došlo na příjemnou obměnu veškerých kapel (za co patří pořadatelům velké plus). Mám však za to, že loňský výběr byl přece jen vhodnější. Ať již co se pestrosti týče, tak hlavně vyváženosti. Je sice pravda, že jsme se dočkali několika velkých legend, na druhou stranu dopoledne a odpoledne byla oproti loňsku rozhodně slabší záležitostí. Nutno ale dodat, že letošní ročník se, stejně jako ten minulý, vyznačoval perfektní organizací a téměř stoprocentním dodržováním programu. Samozřejmě, že nechyběly atraktivní autogramiády většiny těch „hvězdnějších“ skupin. Prostě a jednoduše, co bylo na víkend 3.6. – 5.6. slíbeno, bylo bezezbytku naplněno. K tomu přičtěme příjemnou atmosféru, spoustu přátelských lidí (zdravím Jirku se ženou a všechny, co se mnou trávili skvělé tři dny) a vynikající pivko (výběr tentokráte z desítky a dvanáctky), o chloupek lepší atmosféra než loni a já nevím co ještě. Ono se těch změn událo od loňska minimálně, ale pokud, tak jedině k lepšímu. Jedna z velkých malých změn, bylo zrušení vratné zálohy 1 Kč na kelímek, čímž vymizeli vášniví sběratelé a jejich práce byla přenesena na určené brigádníky, kteří vykonávali svou práci celkem hbitě a udržovali tak v areálu relativní pořádek.  Není tedy mnoho věcí, které bych mohl vytknout… Snad jen, stejně jako loni, absence nějaké té obrazovky vedle pódia. Vím, že to není nutnost a na většině akcí se s ní nesetkáme, nicméně přesto bych jí uvítal. Další věc, která zamrzí a to mnohem více, je pohled na program ostatních Metalfestů, který zahrnuje dvě stage a téměř dvojnásobek vystupujících. Doufejme, že se do budoucna také dočkáme podobného formátu festivalu a ne takové okleštěné verze. Byť by to s sebou neslo pravděpodobně vyšší náklady a to by se odrazilo na vstupném. Nechme se překvapit a tešme se na příští ročník Metalfestu tentokrát s pořadovým číslem 3.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Mohlo by vás zajímat