Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/plugins/system/advga/advga.php on line 21

Strict Standards: Declaration of JParameter::loadSetupFile() should be compatible with JRegistry::loadSetupFile() in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/libraries/joomla/html/parameter.php on line 512

Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/templates/theme741/index.php on line 39
Sonisphere Festival – 11.6.2011 – Výstaviště Holešovice, Praha
Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/templates/theme741/index.php on line 141

Sonisphere Festival – 11.6.2011 – Výstaviště Holešovice, Praha

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Tak a je to za námi. Tolik měsíců  jsme se na to všichni tak moc těšili a nakonec je za pár hodin po všem. Řeč je samozřejmě o metalového festivalu Sonisphere. Druhý ročník této putovní mega akce k nám sice oproti loňsku nepřivedl tak hvězdnou sestavu jako jeho první ročník, přesto však byla sobota 11.6.2011 neobyčejně nabitá. Dlouhé období příprav s sebou však neslo velké množství podivných a nepochopených rozhodnutí ze strany organizátorů, které nejednomu fanouškovi vrtalo hlavou. Mnoho diskuzí se vedlo nad celkem nestabilní finální podobou konání celé akce. Tak předně nikomu určitě neunikl přesun z původně plánovaných Milovic na pražské výstaviště. Můžeme se jen domnívat, proč k tomu došlo. Nedostatek zájmu, špatná infrastruktura, nevyhovující podmínky??? Kdo ví, nicméně tento přesun mnoha lidem radost neudělal. Velice nesolidně a nedůvěryhodně působily též čachry s cenami vstupenek. Jednou tak, potom zase tak, nakonec vracení rozdílu mezi jednotlivými vstupenkami. Navíc jsem si tak všiml, že ceny vůbec nebyly nikterak fixní a různily se (což už je ale asi vinou přímo prodejců). Dále tu máme zrušení vystoupení THE SISTERS OF MERCY v období příprav, což opět nejednoho namíchlo. Aby toho nebylo málo, nedlouho před vypuknutím se do prodeje dostaly speciální vstupenky na večerní vystoupení KORN a IRON MAIDEN. Což o to, nabídka je to krásná a lákává, ale jak k tomu přijdou ti, jež se chtěli vydat jen na IRON MAIDEN a koupili si lístek s předstihem? Zkrátka a jasně, těch změn a překvapení bylo poněkud dost a mnoho lidí tak akce mohla odradit.

Kdo se tedy odradit nenechal (a bylo nás opravdu mnoho), dočkal se celkem slušně nabitého odpoledne. Loňského prvního ročníku jsem se nezúčastnil a šlo tedy o mou premiéru na Sonisphere, tudíž nebudu moci porovnávat, nicméně místo konání uprostřed hlavního města určitě není to nejlepší. Rozhodně ne pro návštěvníka. Ale tak nebudu jen hanit, festival byl jinak celkem povedenou akcí, takže jdeme na to.

Jelikož nemám Prahu zrovna za rohem – a také vlivem dvou zácp na dálnici – nedokázal jsem se na výstaviště dostat včas. Navíc čekací doba u vstupu byla díky osobním prohlídkám celkem dlouhá a tvořily se otravné fronty. Není nic horšího, než natěšeně čekat v řadě u vstupu a přihlížet šnečímu tempu security. Jsou ovšem na světě i horší věci než nestihnout vystoupení tuzemských DEBUSTROL, na které jsem se popravdě zrovna až tak moc netěšil. Sympatické ovšem bylo, že sotva půl hodiny od začátku akce se v areálu pohybovalo celkem dost lidí. Pravda, většina teprve zvědavě sondovala, co si pořadatelé a chamtivý prodejci připravili, ale i to se počítá. Mimochodem, co se oněch prodejců týče, ti nebyli k návštěvníkům zrovna přívětiví. Klasické festivalové ceny s pražskou megalomanskou přirážkou. Jen pro konkretizaci, pivo 0,4 za 35 Kč, klobása cca 60 Kč, langoš taktéž, kebab 80 Kč atd... Ale je fakt, že na Sonisphere se nejezdíme nažrat, ale zapařit. O příjemnou zábavu se dále snažila druhá kapela v pořadí, LOADED. Pro ty, kterým by se zdálo, že neví o kom je řeč, ještě zmíním jméno Duff McKagan. A jestli ani nyní není jasno, snad pomůže GUNS ´N´ ROSES. Ano bývalý kytarista dnes již legendární rockové skupiny může být sám právem považován za legendu. I když pravda je, že svým půlhodinovým vystoupením nic úžasného nepředvedl. Po pěvecké stránce mizérie a hudebně taktéž nic výjimečného. On i ten zájem ze strany návštěvníků byl odpovídající. Mnohým byla milejší předražená klobáska než-li slavný McKagan. Nevím proč, ale tihle američtí frajírkové moc velký dojem zrovna neudělali. Ještě štěstí, že následovali zakladatelé horor punku MISFITS. Dalo by se říci, že šlo o mé první regulérní setkání s kapelou, proto se nechci považovat za chytrolínského znalce. Přestože znalostí tvorby kapely nikterak neoplývám, byl jsem po dobu čtyřiceti minut celkem příjemně baven zmalovanými punkovými postavičkami, které toho za sebou mají rozhodně také dost. Nejsem si jist, jestli byla volba punku na podobný festival opravdu správná pro budování atmosféry celé akce, nicméně oněch čtyřicet minut rozhodně nebylo marných.

Následně se na pražském výstavišti udála nepochopitelná otočka veškerého dění a doposud kvalitní práce zvukařů zaznamenala během setu německých KREATOR neskutečnou minelu. Těžko říct, co se mohlo tak zásadního stát, nicméně z trashmetalového uragánu se nějakým nedopatřením stal jarní vánek. KREATOR nastupují v barevné kouřové cloně na podium, ruce drhnou hmatník, řepy létají tam a zpět, ale kde je ten slavný masakr jak ho známe? Nepochopitelně zůstal díky nedůsledné práci zvukařů upozaděn, a tak se během show dalo v poklidu povídat a zároveň poslouchat. Celkem nevídané, ale přesto reálné. Vystoupení bylo tedy bohužel polovičaté a tím pádem ne zrovna závratné. Hrálo se například „Hordes Of Chaos (A Necrologue For The Elite)“, „Enemy Of God“ nebo „Phobia“, ale díky již zmíněnému šlo o velké zklamání.

Díky bohu byl tento velký úlet rychle napraven, a tak nám mohl pracovitý Max Cavalera s projektem CAVALERA CONSPIRACY předvést plnohodnotnou show. A také tak udělal. Nástup „Warlord“ dále pak „Inflikted“, „Sanctuary“, „Terrorize“, „Black Ark“ a aby toho nebylo málo, jako rozlučková třešnička na dortu zazněla i předělávka původní SEPULTURY „Roots Bloody Roots“, která se pochopitelně setkala s největší odezvou.

Od agrese k progresi aneb konec CC a příchod MASTODON. Hudebně i pocitově otočka o mnoho stupňů. Pro některé lahůdka a polovičatý orgasmus, pro některé zase něco nepochopeného a absolutně nezajímavého. Je to tak, Američané MASTODON, jinak ve světě velmi uznávaná kapela, rozhodně nenašli pochopení u všech, přestože jejich vystoupení bylo naprosto bravurní. Netradiční postupy hraničící s občasnou disharmonií, neustálé změny nálad a především téměř bezedná studna na originální nápady. Ač toto není pro každého, atmosféra se opět o něco zlepšila a Sonisphere opět o něco zhoustnul během tohoto energického setu hudebně nejkomplikovanější formace celé soboty.

Jestliže MASTODON možná nebyli pro každého, na Švédy IN FLAMES se asi netěšil málo kdo a zájem publika tomu jasně odpovídal. IN FLAMES jsem viděl asi před dvěma roky v klubu a nemohl jsem si tehdejší vystoupení vynachválit. Nyní jsem ovšem viděl, že to jde ještě o mnoho lépe. Kapele takového formátu sluší velké podium a obrovský kotel pod ním. Již od úvodní „Cloud Connected“ bylo celé výstaviště svědkem skvělého a dle mého jednoho z nejlepšího vystoupení celého večera. Ostříhaný Anders Fridén je frontman na svém místě a má potřebné charisma rozdovádět davy. Krom klasických a zaběhlých pecek jako „Pinball Map“, „Only For The Weak“ nebo „ Take This Life“ kapela nadělila i ochutnávku z nové desky „Sounds Of A Playground Fading“ v podobě dvou vlaštovek „Deliver Us“ a „Where The Dead Ships Dwell“. Celé vystoupení bylo navíc doplněno o přídavné světelné panely a nějaké ty plachty navíc, takže stage nepůsobila tak chudě jako doposud.

Po skončení IN FLAMES se čekala další velká vlna nových návštěvníků, vlastnících vstupenky na večerní vystoupení KORN a headlinerů IRON MAIDEN. Proto bylo celkem rozumné krátce před sedmou zaujmout co nejvýhodnější pozice a trpělivě vyčkávat na poslední dvojku festivalu. K mému překvapení však nebyl ten očekávaný nával nikterak znatelný. Lidé se na ploše sulcovali postupně a atmosféra nehoustla nikterak nárazově. Nutno však podotknout, že během vystoupení KORN, předposlední skupiny večera, již bylo skutečně opravdu husto. Při pohledu napříč kotlem bylo jasně viditelné, že kapela táhne převážně mladší ročníky, pro které se jejich hudba stala naprosto fenomenální. Sám jsem nikdy nepatřil mezi fandy nu-metalu či podobných modernizujících stylů a tvorba veleslavných a oblíbených Američanů šla vždy mimo mě.  Čehož nakonec celkem lituji, protože jejich hodinové vystoupení bylo neskutečně nabušené a ke skvělému zážitku rozhodně přispěla fanatická odezva publika. Křečovité záškuby posedlého Jonathana Davise v kiltu doprovázely celou tuto povedenou show se skladbami jako „Blind“, „Got The Life“, „Falling Away From Me“ či závěrečné „Y'All Want A Single“. Bylo zřejmé, že KORN jsou zvyklí na pozici hlavní hvězdy, a tak vlivem menšího časového přídělu flákali jeden kousek za druhým a to s opravdu minimálními mezerami.

Konec přesně na minutu v 20:10 znamenal padesáti minutovou pauzu na přípravu podia pro IRON MAIDEN. Na IRON MAIDEN jsem byl pošesté v životě, a jelikož vím, co jejich show obnáší, opravdu hodně jsem se obával, zda je vůbec možné vše do devíti stihnout. Obavy byly naprosto zbytečné a my všichni jsme se tak dočkali naprosto profesionálního a bleskového přístupu se skvělou prací techniků, kteří vše opravdu stihli a to i s menší rezervou. Přesně s úderem deváté se tak z beden vychrlil „Doctor Doctor“ od UFO a tedy neklamná známka, že vše začíná. Osobně tuto skladbu miluji, ale před IRON MAIDEN mi vždy vlivem nedočkavosti přijde neskutečně dlouhá. Následovalo nejdelší a nejotravnější intro kapely všech dob v podobě úvodu „Satellite 15... The Final Frontier“. Čtyři a půl minuty jsou opravdu dost i na mě. Začátek samotné „Final Frontier“ byl tedy ohromným uvolněním tělesné a duševní energie. Nástup šesti Britů byl oproti dřívějšku velice klidný a i sám ulítaný Bruce Dickinson stál s rozsvícenými světly a prvními tóny nastoupený na svém místě. Nedočkali jsme se tak jeho obligátního náletu na podium. Následovala další novinková „El Dorado“ (ta zní naživo skutečně perfektně) a stará známá „2 Minutes To Midnight“, kterou už si zazpíval opravdu každý. Dalšími dvěma skladbami ze zatím poslední desky byly „Talisman“ a „Coming Home“. Co se „Talisman“ týče, jde o perfektní propracovanou píseň typickou pro IM od velkého reunionu, bohužel si ještě nezískala srdce tolika fanoušků, a tak byla atmosféra celkem dosti komorní. Jsem rozhodně milovníkem progresivnějších IRON MAIDEN, ale v tomhle případě bych byl uvítal z nové desky něco jiného. Posledním kouskem v rámci propagace „Final Frontier“ byla líbivá „When The Wild Wind Blows“, která díky své emotivní naléhavosti a relativní jednoduchosti vyzněla o něco lépe. Z nové éry jsme dále slyšeli „Dance Of Death“, „The Wicker Man“ a po dlouhé době opět „Blood Brothers“. Největší odezvu však samozřejmě zaznamenaly největší pecky jako „The Trooper“ (Bruce s britskou vlajkou a válečným oblečkem jako vždy) nebo „Fear Of The Dark“. Samotný pan Eddie se povíval na podium v pohyblivé verzi během skladby „The Evil That Man Do“. Oceňuji relativní novinku v podobě kamery na Eddieho hlavě, ze níž jsou záběry promítány na obrazovku. Samozřejmě jako vždy se během jeho nástupu vyřádil především kytarista Janick Gers, který vystřihl sólo v leže na zemi. Z podia zezadu vykoukl Eddie podruhé během „Iron Maiden“, která znamenala konec vystoupení. Samozřejmě jen na oko. Tři přídavky v podobě „The Number Of The Beast“, „Hallowed Be Thy Name“ a stařičké „Running Free“ však byly tím posledním, co nám legendy nabídly.

Dalo by se říct, že přibližně od druhé poloviny vystoupení se celkem rozpršelo a to nejen na nás, ale voda prokapávala i na podium, což byla ohromná radost pro Bruce Dickinsona, který se po mokrém povrchu častokrát sklouzával. Jak jsem již v úvodu psal, šlo o šesté vystoupení kapely, které jsem měl možnost sledovat, ovšem nebyl jsem tak neskutečně ohromen jako například posledně v Edenu. Nevím, těžko povídat proč tomu tak je, jestli z jistého přemlsání nebo snad ne tak bombastické atmosféry v kotli, na jakou jsem osobně zvyklý, ale viděl jsem již lepší koncerty této skupiny.  A navíc ani samotný Bruce nebyl v úplně nejlepším rozpoložení a občas si svou roli hodně usnadňoval. Jinak ovšem vše ze strany IRON MAIDEN klaplo dokonale, výkon byl naprosto strhující a všichni jsme se tak dočkali standardního vystoupení. Standardního vystoupení nadstandardní kapely, nic více nic méně. Atmosféra však nebyla tak skvělá jako na samostatných koncertech IM. Škoda navíc, že pánové nezařadili do letošního tour ohníčky a podobné radosti jako loni.

Krátce před jedenáctou hodinou kytary utichly a druhý ročním Sonisphere festivalu byl u konce. Odchod z areálu zabral více než půlhodinu, což rozhodně nebylo nejlepší loučení a svědčilo o nevhodnosti místních prostor. I když se to těžko dokazuje či vyvrací, festival byl dle pořadatelů vyprodán, což znamená návštěvu 25 000 lidí. Takové množství lidí dokáže během jednoho odpoledne vytvořit neskutečný nepořádek. Odpadky se povalovaly všude, v areálu ani nebyly žádné odpadkové koše, a pokud ano, tak jsem žádný nepotkal. A o průběžném úklidu během dne jsme si mohli nechat všichni jen a jen zdát. Další z řady nedostatků ze strany organizátorů. Výjimečně si dovoluji provést závěrečnou bilanci pramenící z vlastních subjektivních pocitů.

Počet návštěvníků: 25 000 – vyprodáno (dle pořadatelů)
Nejlepší vystoupení – IRON MAIDEN, KORN, IN FLAMES
Největší zklamání – LOADED
Atmosféra: 8/10
Výběr kapel: 7/10
Organizace: 6/10

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit