S.D.I., Radiolokátor, Kaar, Murder Inc. – 2. 10. 2015 – Nová Chmelnice, Praha

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Ouvertura - Zatímco většina mých vrstevníků už měla za sebou nějaký ten den či týden školy, my dědicové Komenského a s trochou štěstí jeho budoucí pedagogičtí nástupci jsme měli v pátek druhého října ještě zbytky volna před sebou a mohli se tak učit leda tomu, jak vypadá škola poctivého thrash metalu. Důvod se k tomu našel dostatečný – na Nové Chmelnici se konala oslava žánru v čele s navrátivší se německou legendou S.D.I. A byl to myslím koneckonců právě Jan Ámos Komenský, který jako první systematicky roztřídil thrashmetalovou školu podle věku do čtyř provázaných stupňů na mateřskou, základní, střední a vysokou. Právě tahle koncepce dokonale padne na celý páteční večer, kdy ji v přesném pořadí zhmotnili MURDER INC., KAAR, RADIOLOKÁTOR a S.D.I.

Dějství prvé: MURDER INC.

Do sálu dorážím s první písničkou a s potěšením kvituji vysokou koncentraci riflových a kožených bund (a lidí v nich, aby to nevypadalo) už od samého začátku. Ohledně MURDER INC. nemám zrovna vysoká očekávání, skladby zavěšené na Bandzone na mě působí nezáživně a plytce a ani naživo se to nezdá dvakrát lepší; moc se mi nedaří najít v tomhle osmdesátkovém thrashi nějaký smysl. Nepomáhá ani zvuk, který je vcelku nečitelný a dost ubírá i těm lepším nápadům. Na druhou stranu ale není rozumět textům, což je při jejich infantilitě pro kapelu možná i lepší.
Jednoznačným kladem je nadšení tria mladých muzikantů, které hraní evidentně dost baví – jenže když je muzika spíš záporná, ani zápal pro věc s ní moc nehne. Semtam někdo spokojeně kývá hlavou, i před pódiem se najde pár nadšených fanouškům; mě ale vlastní tvorba kapely nepřesvědčila. Největší úspěch sklízí závěrečný cover „Agent Orange“, který velká část příchozích chápe jako definitivní tečku za vystoupením. A touha po vyvolání přídavku tak klukům bohužel moc nevychází, poněvadž než stíhají vzít nástroje zpátky do rukou, publikum je sotva poloviční.
Dvacetiminutovka v podání MURDER INC. je tak akorát; vyložený propadák to není, ale na předskakování S.D.I. mi to přijde přece jenom trochu málo. Omlouvám se. Každopádně však nad muzikanty nelámu hůl, srdíčko v tom je a ostatně i kluci z KAARu říkali, že někdy v devatenácti řezali do kytar bez hlavy a paty a mysleli si, jaký je to nářez – a dneska už jsou jinde. To ostatně ukázali vzápětí.

Dějství druhé: KAAR

Pražské kvarteto nastupuje po čtvrthodince pauzy a od samého začátku hraje o pár tříd výš, tu svou KAARu táhnou už deset let a na muzice je ta vyspělost setsakra znát. Začíná se zostra – úvodní dvojice „Messerschmitt“ a „Smlouva s bohem“ nastavuje laťku vysoko a zaslouženě si získává zájem posluchačů. Dál se moje snaha o zmapování playlistu rozplývá, poněvadž KAAR zařazuje i novinky z připravovaného splitka. I v jejich případě je ovšem zpěv dost nesrozumitelný a dokážu při poslechu dešifrovat jen ty texty, které znám nazpaměť. Zpočátku trochu hapruje střídání dvou zpěvů, které se nedaří dostat na stejnou hlasitost, ale kapela hraje parádně; vypadá vyhraně a na pódiu si počíná s jistotou.
– Napiš, jak jsi to cítil, jak se ti to líbilo, – nabádá mě Tomáš v prolepsi, – my snesem' i kritiku. – Jasně: pořád je možnost psát lepší riffy a lepší texty, dělat muziku zajímavější a nápaditější – to ale ještě neznamená, že ta současná je špatná. Byť je fakt, že zní občas trochu jednolitě; špetka progrese alespoň co do rozmanitosti temp by neuškodila, občas je muzika zbytečně nátlaková a škodí tak sama sobě. KAAR poctivě přikládá pod kotlem, a ten nejpozději v půlce setu při „Psychotikovi“ začíná solidně vařit. Svou půlhodinu kapela zaplňuje ryze vlastním materiálem a zaplňuje ji tak, že se nenajde písnička, která by byla navíc; každá něčím zaujme. Ke konci přichází asi největší pecka „Úder z nitra města“ z posledního EP „Choroby naší doby“ (které pokud ne celé, tak ze tří čtvrtin zaznělo určitě) a KAAR pomalu končí. Záměnu s původně avizovanou EXORCIZPHOBIÍ jsem od začátku nepovažoval za nic proti ničemu; nakonec jsem i rád, že k ní došlo.

Intermezzzo

Milan, autor tohohle článku: Asi není tajemstvím, že v současné době nahráváte novou desku; i jste o tom mluvili. O co se bude jednat? A můžeme očekávat, že nový materiál bude zasejc o něco lepší než ten na posledním ípku?

Honza, kytarista KAAR: My doufáme, že jo. Doufáme, že bude kvalitnější; jak říkal Ozzy, všechno jsme dotáhli i textově... Textově to bude hodně složitý, ale myslím, že každej tak nějak pochopí, o co nám jde. Kdyby to někdo nepochopil, klidně mu to ještě blíž vysvětlíme.
Ozzy, bubeník KAAR: Bude to splitko s klukama z CATASTROFY z Bratislavy a s EXORCIZPHOBIÍ z Trutnova. My teda ještě nevíme, jestli to vyjde, jelikož Skoři (kytarista EXORCIZPHOBIE, momentálně na turné s E-FORCE – pozn. aut.) je teď docela zaneprázdněnej, ale chtěli bysme to udělat jako splitko. Známe se pět let, od roku 2010, a všechny tři kapely teď slavíme deset let. A obrazili jsme spolu spoustu parádních mejdanů, koncertů, tak by tohleto mělo vyjít na oslavu.

A o evaluaci oné desetiletky, o tom, kdo split vydá a jestli třebas bude i na vinylu, anebo o mnohém dalším zas někdy příště.

Dějství třetí: RADIOLOKÁTOR

RADIOLOKÁTOR jsem vždycky chtěl zažít živě, ale zahanbeně přiznávám, že jsem si jej nechal utéct i u nás ve Strakonicích, – a tak mám první možnost ho vidět až teď. Z úvodu vystoupení však chytám jen Inyho výkřik – Windaloo Panzerfaust!! – a na deset patnáct minut mizím vyzpovídat kluky z KAARu. Vracím se do totálně vydýchaného sálu, který od zdi ke zdi plný poslouchá poslední vlastní skladby RADIOLOKÁTORu. Během mé nepřítomnosti mi uniká jedna zásadní informace – a to že moje první setkání s kapelou je zároveň i posledním, poněvadž se jedná o její úplně poslední vystoupení. Což mě docela vzalo, tohle polorevivalové komando patří k nejlepším domácím (thrashovým) partám a rozhodně jsem ho chtěl vidět víckrát. Rozlučka je ale obstojná – jednak před S.D.I., jednak před plným klubem.
RADIOLOKÁTOR sype do publika megajouly energie s typickou jihočeskou poctivostí a kladná odezva se logicky dostavuje. Po našlapané autorské „Chilli & Thrash Attack“ přichází série coverů: nejprve povedená písnička „Nálet“ (no dobře, snaha o vtip pro zasvěcené: mám na mysli „Agent Orange“, toho večera hranou podruhé a s mnohem větší úderností než v případě úvodní kapely), dále „Black Magic“, „Proč“ a „Protest“; autory originálů snad uvádět netřeba. RADIOLOKÁTOR se i při coverech drží kryptoráckého hesla Rychlost vítězí – a i když občas vyznívá dost kontraproduktivně, stejnak je tohle vystoupení parádní zážitek. Kapela si na nic nehraje, její přednes je upřímný a uvěřitelný a když pominu LAHAR, nedokážu si pro S.D.I. představit lepší thrashovou předkapelu. V reakci na poslední skladbu tímto oficiálně protestuju proti jejímu konci.

Dějství čtvrté: S.D.I.

Nadýchav se venku čerstvého vzduchu vracím se do sálu a dovídám se zprávy o konci RADIOLOKÁTORu. Začátek vystoupení nejočekávanější kapely mě tak zastihuje ve smutném rozpoložení, to však přechází s nástupem S.D.I. Ti sklízí obrovský aplaus ihned po příchodu na pódium a publikum jim dává jasně najevo svou náklonnost, aniž by zahráli byť jediný tón. Největším tahákem tohohle koncertu je myslím jeho unikátnost (Kdo ještě čekal, že někdy uvidí S.D.I. naživo? Vždyť se rozpadli dřív, než se moji rodiče vůbec poznali.) Už od úvodní „Fight“ ale dává kapela nasrozuměnou, že její hodnota není jen historická; že má i dneska co říct. Většina publika jsou sice pamětníci, kteří přišli nostalgicky zavzpomínat na kapelu svého mládí – jež sice nikdy nepatřila k nejužší špičce, ale z jejíhož návratu stejně musí nejedno metalové srdíčko zaplesat – ovšem i nějaká ta omladina se najde: a podle všeho se dobře baví(me).
S.D.I. mají podle rozpisu hodinu dvacet, což je čas, který nedokážou při své krátké diskografii plnohodnotně zaplnit, a tak se klasiky typu „Coming Again“, „Alcohol“, „Panic in Wehrmacht“ nebo „Sign Of The Wicked“ střídají s průměrnějšími kusy, které nedokážu ani pojmenovat; jedouce na nostalgické vlně však sklízí S.D.I. upřímné a nadšené reakce po celou dobu. Oproti RADIOLOKÁTORu je energie zaimplikovaná spíše v muzice než nějak ostentativně předkládána; i je na muzikantech dost vidět, že jim dávno není dvacet – ale ač je to znát vizuálně, na muzice se to dvakrát neprojevuje. Vystoupení má spád a nebýt toho, že si Rainer v jednu chvíli vykopl kabel od kytary, obešlo by se bez komplikací. Logicky a jednoznačně má S.D.I. nejlepší a nejostřejší zvuk, byť ani tady není zvuková stránka úplně dokonalá. Jádro playlistu tvoří dle očekávání skladby z druhé desky „Sign Of The Wicked“, která zaznívá v prakticky kompletní podobě. Potěší i ten fakt, že diváci písničky znají, zpívají a že opravdu přišli na S.D.I., ne na označení německá legenda.
No a závěr, ten je jediný možný: – Esdýaj? MEGAMOŠ! – Nezapomenutelná chvíle pro příchozí i vystupující; písnička, na kterou se celý večer čekalo. Po ní přichází ještě přídavek „Quasimodo“ a pak už si i vyčerpaní muzikanti můžou oddychnout. Po celou dobu je na nich vidět dojetí a radost ze hry a není důvod jim je nevěřit; těžko mohli počítat s tím, že po více než dvaceti letech nečinnosti natřískají jeden z nejvyhlášenějších klubů v Praze. Počet hlav si odhadovat netroufnu, ale přeplněná Nová Chmelnice snad někomu napoví.

Finale

S takouvouhle návštěvností asi nepočítali ani pořadatelé z L'inphantile Collective, když původně plánovali umístit koncert do Modrý Vopice. Přesun na Novou Chmelnici se ukázal jako nezbytný, nakonec i ta byla dost těsná. A hlavně vydýchaná. (A nechápu lidi, co mají potřebu si v nedýchatelném prostředí zapálit cigaretu.) Výtku bych možná měl k přehulenému a přebasovanému zvuku, ještě při dopisování těchhle řádků mi dozvonívá v uších. V každém případě se však jednalo o krásný kulturní zážitek – a hádám pro všechny, kdo se ho účastnili; od diváků po vystupující. S.D.I. potvrdili status německé veličiny a pokud někdo pochyboval o smysluplnosti jejich návratu, déle jak dvě písničky se ho to přesvědčení držet nemohlo.
Při odchodu potkávám Kouďáka z KAARu, ten hlásí – Můžeš napsat, že našeho kytaristu odvezla sanitka –, a vysvětluje, jak Honza dvě písničky před „Megamosh“ skočil z pódia a rozsek' si hlavu. Snad bude v pohodě. Cestou kupuju u stánku „Choroby vaší doby“ (– Ještě ti dám samolepky, – povídá Tomáš a směje se, – nalep je někam na zastávku, – no a tak už visí po Libni.) Schody Chmelnice voní spíš po trávě než po chmelu a s davem dalších po nich mířím ven a směrem ke svému pražskému příbytku. V mobilu si nesu rozhovor s KAARem a v kapse kazetu THE TOWER, takže v příštích týdnech bude na Volumemaxu ještě veselo.

Dík pánům pořadatelům a vystupujícím kapelám za možnost si zasejc jednou připomenout, co mě na tomhle žánru tolik baví.

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit