Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/plugins/system/advga/advga.php on line 21

Strict Standards: Declaration of JParameter::loadSetupFile() should be compatible with JRegistry::loadSetupFile() in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/libraries/joomla/html/parameter.php on line 0

Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/templates/theme741/index.php on line 39
Síň slávy: The Sins Of Thy Beloved - Perpetual Desolation (2000 / CD / Napalm / gothic-doom): The Sins Of Thy Beloved - Perpetual Desolation (2000 / CD / Napalm / gothic-doom)
Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/templates/theme741/index.php on line 141

Síň slávy: The Sins Of Thy Beloved - Perpetual Desolation (2000 / CD / Napalm / gothic-doom)

The Sins Of Thy Beloved - Perpetual DesolationTheatre Of Tragedy kdysi položili základy jednomu nádhernému hudebnímu stylu. Neřekl bych ale, že jsou zároveň těmi největšími mistry svého řemesla, protože tehdy když TOT začali stagnovat, objevily se jiné kapely, které dokázaly původní ideu rozvést do ještě větší šíře a zároveň i hloubky. Jeden z největších klenotů tehdy nesl jméno „The Sins Of Thy Beloved“. Za svoji existenci stihli sice vydat pouze dvě řadová alba, ale ta se zase mohou chlubit kvalitou nejvyšší. Do síně slávy jsem se rozhodl uvést to mladší z nich, protože dokázalo mým srdcem prostoupit jako ledový skalpel a zanechalo po sobě pouze znepokojivě autentický pocit mrazivé noci, samoty a obrovského smutku. Vítejte v jednom z nejzaslzenějších údolí, jaké znám...

„Nikdy nekončící zármutek“, jak výstižné jméno pro tento hodinu trvající hudební pochod vlhkými uličkami mezi hroby porostlými jedovatým břečťanem a obklopenými temně zeleným mechem. Místo, kam paprsky světla dopadají jen s velkou opatrností, aby nebyly též staženy do tohoto světa smutku a utrpení. Do této říše nás zavádí první skladba „Flame Of Wrath“, chladný plamen hněvu. Jsme najednou obklopeni absolutně nepropustnou hradbou zvuků. Jsme oděni do té nejvybroušenější hudební atmosféry, jakou si umím představit. Celistvost, s jakou je nám tato muzikální mana předkládána, vyvolává mrazení po těle. O ten pravý hudební základ se starají pořádně hutné kytary (Glen Morten Nordbo + Arild Christensen), výrazné tak akorát a nazvučené jednoduše nadpozemsky. Obrovská porce odpovědnosti leží na obou klávesácích/pianistech a na bravurně volených samplech. Přesně to jsou ti praví vládcové temnot, to oni míchají mlhu a zatemňují světa.

Přidávají se oba vokalisté. Černá a bílá. O kvalitě extrémního chrapláku, coby složky černé, není absolutně pochyb – pohrává si s hlasem i atmosférou jak se mu jen zachce, zní nelidsky surově, ale je v něm zároveň i hodně obyčejného lidského hněvu a utrpení. Za stranu vyhasínajícího světla svádí svůj marný boj božská Anita Auglend. Pokud někdo dotáhl efekt „kráska a zvíře“ na vrchol, daleko od tohoto vrcholu nestojí ani TSOTB. Až absurdně jemňoučký hlásek Anity působí v kontrastu s hrubým a nesmlouvavým chraplákem jako sůl na odřeném koleni. Kam se hrabe Liv z TOT na hlas Anity. Ten je jednoznačně o dvě třídy výš než u Liv, což se hodně projevuje právě na jistotě, se kterou se Anita v extrémech pohybuje. Jako víla tančí nad otevřenými hroby, pláče, naříká, vzdychá a křičí jako by se milovala se samým peklem!

Pro jeden nástroj jsem si ale nechal samostatnou kapitolu – on totiž sám jednu samostatnou hudební kapitolu tvoří. Slyšeli jste někde tak tesklivé housličky? Jakoby prosily o život, provádí nás údolím slz a na jejich těle ulpívají další a další kapky rosy. Chvílemi se jen tak plazí při zemi, ale jindy (Nebula Queen) zase vystupují vzhůru, aby se v jakési hrůzné extázi rozvlnili nad celou hudební krajinou a v absolutním vyčerpání padli opět k zemi. Občas mám dojem, jakoby to ani nebyly housličky – jakoby kapela najala druhou zpěvačku. Tak osobitý projev jsem v podání tohoto instrumentu už nikdy neslyšel. Je to to nejlepší využití smutného smyčce, jaké si umím představit.

Po úvodní sáhodlouhé kremaci v plamenech hněvu přichází famózní a o poznání přátelštější kousek „Forever“. Hned od začátku jsme masírováni nádhernými vlnkami housliček, ale též nemilosrdnými kytarami a chrapotem. Skladba dosahuje svého vyvrcholení v posledním refrénu, kdy se naléhavost Anitina volání vystupňuje až k neudržení a vaši mysl tak najednou unáší právě propuštěný proud emocí v podobě líbezného vílího zpěvu. Čistá nevinná rozkoš.

Trojka „Pandemonium“ by mohla být peklem, ale mohla by být i blázincem, to podle toho, na jakém stupni duševního úpadku se právě nacházíte. Jde určitě o nejchytlavější (jediný chytlavý) kousek v celé hodince, který je zároveň i tím nejsvižnějším, co album nabízí.

Dostatek nářků a pláče si užijete ve skladbě „Partial Insanity“. Tato částečná nepříčetnost je albu absolutně vlastní. Když už máte chuť slitovat se nad tou malou chudinkou, vyřítí se na vás brutální chraplák a vy zase mizíte v koutku. Co na tom, že je vám jí i nadále líto, váš strach stejně nepřekonáte.

A tak se opět potácíme v našem nikdy nekončícím zármutku. Temné kytary nás srážejí stále znovu k zemi a sil ubývá. Najednou se ale ozve podivný hlas, jako by naši vílu semlel drtič odpadků. Zkuste si toto album pustit v noci, odkryjete jeho další dimenzi, to vám garantuji.

The Sins Of Thy Beloved„Nebula Queen“ začíná pěkně klidně a příjemně. Rafinovaný dialog víly a ďábla nás přestává děsit – asi už jsme velcí. Když ale přijde první refrén, klid vystřídá silné vzrušení z přenádherné melodie vystavěné na opravdu hutných kytarách, svištícím smyčci a hlubokém pianu. Harmonie zvuků dostupuje vrcholu a mění se plynule v již dříve zmiňovanou extázi smyčců. Váš rozum se najednou opravdu zmítá na pokraji šílenství, a vy to cítíte hodně, hodně zblízka.

Poslední dva regulérní kousky vůbec nepotřebují vymýšlet nic násilně nového. Kombinace strun, kláves a smyčců tvoří bezednou studnici inspirací. Dokazují to i tyto dvě uplakané baladky „The Mournful Euphony“ a „A Tormented Soul“. V té první se navíc poprvé objevuje i hravé barokní piano a obloha se najednou prosvětluje. Na chvíli opravdu vidíme slunce, ale je to jen krátký okamžik. Chladná ruka natahující se zpoza náhrobku nás okamžitě strhává zpět do stínů mezi hroby. Zaznívají dokonce hodně zkreslené trumpetky, kdesi za zdmi hřbitova ...

Pořád ještě věříte, že tuto zeď ještě někdy spatříte z druhé strany?

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit