Personal Signet – Fundamental Human Instinct (2014 / CD / BrainZone / progressive metal)

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 

V roce 2012 jsem hodnotil EP „Wires“ mohelnických PERSONAL SIGNET a recenzi jsem tehdy uzavíral „s očekáváním věcí příštích“. Teď pozvolna otevírám další a přiznávám, že vysoká očekávání mě ani po letech neopustila, poněvadž na debutovém albu a následném EP se PERSONAL SIGNET prezentovali jako vyspělá progresivní formace takřka světové úrovně. V průvodním dopisu k minulému počinu kapela psala, že EP „je předvojem pro nás samotné tolik očekávaného druhého CD“. To mělo vyjít zkraje roku 2013, kvůli všelijakým odkladům ale spatřilo světa až před Vánoci 2014. A poněvadž ani naše aktivita není vždy taková, jakou bychom si ji přáli mít, s recenzí do mlýna přispíváme až na počátku roku 2016; v době, kdy už třebas leckterý čtenář nahrávku zná. Ale třeba taky ne, a tak se na ni pojďme podívat okem kritickým.

Stylově mělo nové album navazovat na přecházející čtvero skladeb, a první dojmy, které poslech alba vyvolá, míří ke komparaci obou počinů. Předně je potřeba říct, že oproti dřívějšímu materiálu přináší „Fundamental Human Instinct“ zvláštní paradox, je totiž značně progresivnější – a to tím, že je mnohem méně progresivní. Jinými slovy: nahrávka je oproti dřívějším rozmanitější a záběrem mnohem pestřejší. Už to není jen klasická do sebe zacyklená progresivita, ale místy se jedná o regulérní jazz či středoproudou kytarovku a PERSONAL SIGNET ukazují, že by se snadno uchytili i v odlišných žánrových mořích. Sem tam navíc zjednodušují struktury skladeb a kytary se nebojí přímočařejších až thrashmetalových motivů, které desku zbavují možných obvinění z přehnaného akademismu a umožňují nahlížet skladby jiným způsobem.

Klasická prog metalová methoda však pochopitelně zůstává nadále dominantní a jednotící. Za klíčové konstanty můžeme považovat Lerryho kytarové prstolamné riffovačky v duchu dnešních progresivních model či znamenitý hlasový projev (bohužel už bývalého) zpěváka Petera Aristona, jenž albu dodává až psychedelický rozměr a jenž se v kontrastu k přitvrzelé instrumentaci naopak stále drží v podobných polohách a výraznějších výchylek a tlaků na pilu se dopouští jen velmi výjimečně. A taky schopnost složit rozsáhlou několikaminutovou kompozici, ve které by délka byla hodnotou, nikoli jen trpěným přívažkem ke dvěma repetitivním momentům. (Technická poznámka: „Fundamental Human Instinct“ tvoří devatero skladeb, z nichž jen závěrečná těšně nedosahuje pětiminutové hranice a některé umně šplhají až k minutám devíti.)

Za naprosto odzbrojující považuji úvodní dvojici skladeb „Give Me Reason“ a „Slave For Nothing“, to je metalová progresivita nejvyšší kvality; za tu by se nemohly stydět ani žánrové ikony. To jsou nabité skladby s proměnlivou konstrukcí a silnými motivy, které do sebe perfektně zapadají. Zejména druhá jmenovaná je skvost, jakých je u nás poskrovnu; s výbornou výstavbou vyšperkovanou prvotřídním kytarovým sólem. Další skladby už takovou vnitřní dynamiku a životnost nemají. Trojka, čtverka, pětka představují progresi v duchu minulého EP; pátá „Wires“ je z něho přímo vzata, jak už z názvu vyplývá. (Ze čtveřice silných skladeb ostatně jako jediná, čímž se EP při celkovém pohledu nakonec jeví jako samostatné a absolutní.) I přes značnou kvalitu mě předchozí i následný pár skladeb baví víc.

Šestou „Man In The Shadows“ se začíná rozmělňovat metalový primát a čím dál více se prosazují úplně odlišné formy. Zmíněná kompozice vyrůstá do jazzové krásy, než ji prolomí klasická progrese, se kterou se následně prolíná až přes devítiminutovou stopáž. Začátek u „Heroine“ mi náladou víc než co jiného připomíná poslední desku Anety Langerové, překříženou s decentní intelektuálnější elektronikou na pozadí. Hlavní motivy se poté přetransformují do poprockové kytarovky, tenhle dojem prolomí doomový nástup a všechny směry se ještě několikrát promíchají. Ke klasickým podobám PERSONAL SIGNET z počátku alba se vracíme se závěrečnou „Paranoyou“. Ta mi dlouho dělala potíže, proniknutí do textu však značně napomáhá jejímu uchopení. Kytarová práce je znamenitá, položení vokální linky v refrénu přes hudební doprovod se mi úplně nezamlouvá.

I přes žánrové hrátky ke konci se daří udržet kompaktnost alba, a to se tak stává jedním z nejzajímavějších domácích počinů posledních let. Neříkám, že je dokonalé, leccos by se dalo poskládat lépe; moc výraznějších a definovatelných nedostatků ale najít nelze. Ovšem když člověk slyší třebas takovou „Slave For Nothing“, uvědomuje si, jaké potenciality hudba PERSONAL SIGNET skrývá, a že některé skladby zůstávají hlouběji pod její laťkou. Trochu mě mrzí fakt, že kapela nevyužila Hammondů, se kterými jemně a ku prospěchu věci zakoketovala na předchozím ípku. Jinak se ale jedná o parádní záležitost po všech stránkách: od textů po precizní a nápaditou rytmiku. Závěrem ještě pochválím digipak, který je (stejně jako posledně) na vysoké úrovni, a odkážu se na svou minulou recenzi: „Hodnocení (tzn. 7,5/10 u EP – pozn. aut.) berte s nadhledem, velká deska může být za pět, stejně tak jako za deset.“ K oběma pólům to má velká deska kus cesty, ten nejvyšší je ale přece jenom blíž.

Hodnocení: 8,5/10




Vydavatel: BrainZone

Domovské stránky: Personal Signet

Seznam skladeb:

1. Give Me Reason
2. Slave For Nothing
3. Prisoned Mind
4. Out Of The World
5. Wires
6. Man In The Shadows
7. Heroine
8. Paranoya

Zní jako: Dream Theater, Pain of Salvation, Fates Warning

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit