Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/plugins/system/advga/advga.php on line 21

Strict Standards: Declaration of JParameter::loadSetupFile() should be compatible with JRegistry::loadSetupFile() in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/libraries/joomla/html/parameter.php on line 0

Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/templates/theme741/index.php on line 39
Iron Maiden – The Final Frontier (2010 / CD / EMI / heavy metal)
Strict Standards: Only variables should be assigned by reference in /home/volumemax.cz/volumemax.cz/templates/theme741/index.php on line 141

Iron Maiden – The Final Frontier (2010 / CD / EMI / heavy metal)

Hodnocení uživatelů:  / 8
NejhoršíNejlepší 

Železná panna nám od svého velkého reunionu v roce 2000 nastavuje odlišnou tvář než tu, kterou jsme byli zvyklí slýchávat (a sledovávat) před velkým návratem. Je pravda, že koncem devadesátých let, za tzv. Blazovy éry, kapela začala upouštět od svého tradičního konceptu a pokusila se poněkud více experimentovat, což mělo za následek naprosto odlišný zvuk a atmosféru, která byla navždy vtisknuta deskám „The X-Factor“ a „Virtual IX“. To se ovšem návratem Buce Dickinsona a Adriana Smithe opět změnilo a IRON MAIDEN začali další dekádu opět s odlišnou prezentací. Samozřejmě, že předchozí zkušenosti nezůstaly opomenuty a projevují se v hudbě skupiny dodnes. Nicméně zřejmý je mohutný úbytek krátkých přímočarých hitovek typu „Can I Play With Madness“, „The Trooper“ či „Run To The Hills“, jež byly pod vedením producenta Kevina Shirleyho nahrazeny progresivnějšími a epickými skladbami. Samozřejmě, že to neplatí 100% a tato dlouhá veledíla jsou občas prokládána pokusem o klasickou hitovku, bohužel však v tomhle ohledu už IM poněkud ztrácí. Ani poslední a to dost čerstvá novinka „The Final Frontier“  nikterak nevybočuje ze započaté cesty. Délka 76 minut při počtu deseti skladeb mluví samozřejmě za vše. A ani obal desky není opět bůhvíjak povedený a vedla se na něj jako tradičně nejedna diskuze. Pryč je totiž podoba klasického Eddieho z osmdesátých let; nahrazena byla modernějším vesmírným či chcete-li vetřelčím vzhledem. Obsahem a zvukově je deska opravdu rozmanitá, možná nejzajímavější v diskografii IM. Některé skladby nápadně připomínají Dickinsonovu sólovou dráhu, nepřehlédnutelné jsou též odkazy do dob „The X-Factor“ a „Virtual XI“, klasičtí IRON MAIDEN se určitě také nezapřou a v hlavní roli samozřejmě pokračování progresivně dlážděné cesty.

1. Satellite 15...The Final Frontier

Úvodní skladbu lze rozdělit na dvě, proč to však kapela neudělala tak docela nechápu. Prvotní industriální výplň, rádoby intro „Satellite 15“, nudí již po jedné minutě, natož minuty tři. Domnívám se, že nebudu jediný, kdo bude něco takového rád přetáčet na skutečný otvírák „The Final Frontier“. Ten se tímto označením však může honosit jen proto, že se nachází na playlistu na prvním místě, hudebně tomu však neodpovídá. Skladba postrádá atributy úvodu hodného IRON MAIDEN. Potěší rockovější pojetí a jednoduchost, ovšem přece jen jsme zvyklejší slýchávat větší perly.

2. El Dorado

„El Dorado“ byla první vlaštovka vypuštěná již možná měsíc před vydáním alba. Moc parády nenadělala a vzbudila prvotní obavy o finální podobě desky. Přestože Steve Harris upozorňoval, že nejde o typický song reprezentující „The Final Frontier“ nejednoho posluchače skladbou postrašil. Na druhou stránku se vlastně ptám proč. Krom podivného úvodu a vlastně i konce, který jako by navazoval na předchozí, respektive následující píseň (aniž by tomu tak bylo), nabízí typické maidenovské klusavé riffy a chytlavý refrén vhodný na koncertní provedení. Ohromující je klasický zvuk Steveovy basy, jež je ve skladbě perfektně čitelný. Jako celek ne špatné, ale velké věci samozřejmě teprve přijdou.

3. Mother Of Mercy

Další skladba jakoby z Brucových sólovek vypadla. Myslím tím samozřejmě vokálním projevem. Píseň je vedená ve středním tempu a prostřednictvím efektního přechodu postupně graduje k štiplavému refrénu, kde jede Bruce zjevně na hraně svých možností. A přestože se na této skladbě podílelo duo (Smith, Harris), zní řekněme poněkud „nemeidnovsky“. Zajímavé a netradiční je Dickinsonovo štěkavé frázování na konci skladby.

4. Coming Home

Pravděpodobně nejklidnější a nejpomalejší píseň bez nějakých větších zvratů je „Coming Home“. Bruce opět zní jako na sólovce, sloka nápadně připomíná „Navigate The Seas Of The Sun“. Při poslechu kytarového sóla jako bych slyšel „Out Of The Shadows“. Nicméně skladba má slušné ambice stát se typickým koncertním uvolňovákem.

5. The Alchemist

Jednoznačně nejrychlejší kousek celé desky „The Alchemist“ je pokus o vytvoření staré dobré vypalovačky typu „Aces High“ či „Futureal“. Možná jde o jednu z nejrychlejších skladeb od reunionu. Hudebně bych zařadil spíše na konec devadesátých let, což je zřetelné především během kytarového sóla a v samotném závěru. Jak jsem již naznačil, kapela se za ty roky posunula o velký kus dopředu a rychlé a úderné nářezy již nejsou takovou předností jako dříve. Co ovšem nechápu je to, proč zrovna „The Alchemist“ nemohla být otvírák celé desky, kde by asi nadělal více parády než „The Final Frontier“.

6. Isle Of Avalon

Druhá polovina desky má naprosto odlišný charakter než ta první. Více či méně údernější skladby jsou totiž střídány náročnějšími eposy s  delší stopáží. První na řadě je „Isle Of Avalon“. Úvod obstarává tajem zahalené, orientálně laděné vybrnkávání s Bruceovým výpravným vokálem. Píseň má naprosto jedinečnou atmosféru s vhodně volenými doprovodnými zvuky na pozadí (přelet komety mě naprosto dostává). Jediné, co bych vytkl, je možná zbytečně dlouhá kytarová výplň mezi první a druhou slokou. Bruceův uvěřitelný a sebejistý vokál se postupně dopracovává k nápadnému zdramatizování a gradaci, která napínavým přechodem zbrojí k prvnímu velkému momentu celé desky.

„Fertility Mother Goddess
Celebration, sow the seeds of the born
The fruit of her body laden
Through the corn doll“

Oslava matky přírody doslova nahání husí kůži a ukazuje, proč jsou IM na vrcholu hudebního ledovce. Ten kdo do teď pochyboval, nechť se přesvědčí o nápaditosti a genialitě IM. Skvělé instrumentálně košaté dílo a to ve všech ohledech. Během kytarového sóla si navíc nelze nevšimnou progresivního výletu podobajícímu DREAM THEATER. 

7. Starblind

Následující „Starblind“ je možná nejpodivnější skladbou celého alba. Působí poněkud rozháraně a necelistvě. Představuje IM opět maličko jinak, než jak jsme zvyklí, každopádně jsem stále nikterak neobjevil její kouzlo a cestu k ní si hledám opravdu těžko.

8. The Talisman

Dalším velkým momentem a kompozičním veledílem je „The Talisman“. Začátek samozřejmě obstarává akustická kytara s perfektním Dickinsonovým projevem, jenž tiskne úvodu neopakovatelnou a jedinečnou atmosféru. Pomalé a atmosférické vyprávění plné napětí se po chvíli mění do husté změti nabroušených riffů a nádherných melodií s podporou perfektního, vysoce položeného vokálu. Kapela si samozřejmě připravila krom klasické výstavby sloka, refrén, sloka, refrén ještě spousty dalších dárečků, jak kytarových tak vokálních. Dle mého druhý největší moment celé desky.

9. The Man Who Would Be King

Další poklidný a nenápadný začátek, další dlouhá a výpravná píseň. Skladba nikterak nevybočuje z průměru IM, sloka by mohla být o něco více nápaditější. Perfektní je však bridge a emotivní refrén. Vyzdvihnout též musím střední pasáž a brilantní kytarovou práci v ní.

10. When The Wild Wind Blows

Závěrečný skvost „When The Wild Wind Blows“ tvoří nezapomenutelnou rozlučku se zatím poslední deskou. Milá a pod kůži se zarývající melodie v úvodu, jež se prolíná celou skladbou a postupně graduje, proložená perfektními kytarovými vyhrávkami a protkaná úžasnou atmosférou a příběhem vyprávějícím o blížící se větrné katastrofě. K tomu musím přičíst tradičně perfektního Bruce a je na světě jeden z nejlepších závěrů za poslední roky. Se stopáží 11. minut se rovněž řadí mezi nejdelší songy v historii IM.

IM pracovali na nové desce čtyři dlouhé roky a do ringu předhodili dílo, jež v žádném případě nezůstane bez diskuzí. Je též možné, že dělení táborů fanoušků kapely bude i nadále pokračovat spolu s proměnami skupiny. Jaká tedy deska „The Final Frontier“ je? Přiznám se, že to sám nevím. Fenomenální IM již hodněkrát přesvědčili, že ani ten nejzatracovanější materiál není v živém podání tak špatný. A uvědomme si, prosím, že tato šestice proslula zejména živým hraním a právě na něj je koncipována veškerá její hudba. Prozatím uzavřeme tento příběh tím, že deska v žádném případě nemá na „Brave New Word“, je silnější než „Dance Of Death“ a pohybuje se na úrovni „A Matter Of Life And Death“.

Hodnocení: 8,5/10

Vydavatel: EMI

Domovské stránky: Iron Maiden

Seznam skladeb:

1. Satellite 15...The Final Frontier
2. El Dorado
3. Mother Of mercy
4. Coming Home
5. The Alchemist
6. Isle Of Avalon
7. Starblind
8. The Talisman
9. The Man Who Would Be King
10. When The Wild Wind Blows

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Mohlo by vás zajímat