The Gathering - Nepřecenit průměr, nepodcenit génia

Dnešní sezení bude trochu výjimečné. I kdyby se však povedlo dokonale podle mých tradičně nedokonalých a mlhavých představ, stále by nedosahovalo ani zlomku výjimečnosti, která zdobí společenství holandských mozků a duší, sdružených pod názvem The Gathering. Jen se rozhlédněte, sbírejte názory na The Gathering, hodnoťte desky, sledujte evoluci ... názory, které se vám takto sejdou, by pokryly pravděpodobně celou škálu od rezolutního NE až po nadšené ANO. A stejně tak, jak se názory mění s každým individuem, mění se u většiny i s každým dalším albem. Já sám jsem však ještě nedávno stál stranou těchto tahanic, The Gathering jsem registroval, ale nic víc. Zvědavost mi ale nedovolila uchovat si svůj odstup navěky...

LogoJako malý princ jsem někdy zůstal stát s očima upřenýma na neexistující předmět, přemýšlel jsem nad ním a vzdaloval se všemu kolem. Jaké by to bylo, sedět na břehu řeky, opírat se o mohutný kmen a pozorovat atmosféru kraje natlakovaného životem. Jaké by bylo sledovat magický let nočních ptáků, jaké by bylo letět jednou s nimi. Někdy jsou má přání opravdu dětsky naivní a zvídavá. Jak by se asi dala zvážit planeta? A čím se měří její velikost? Jindy se mi ale hlavou honí věci, kvůli kterým umírají lidé. Kolik je Bohů? A jak vypadal Ježíš? Mandylion, údajný otisk Ježíšovy tváře na rouše, podělí se s námi o skutečná svědectví, nebo jen nakreslí do písku svým tlustým prstem další fantazii?
Ano, byla to čistá zvědavost, která mě k tomuto středu doom-goth-ambientního vesmíru přivedla. Chtěl jsem jen nahlédnout, chtěl jsem ale také pochopit. Nešlo mi o zjištění, jestli je to či ono album skvělé, ale spíše o pochopení toho, proč je kolem The Gathering vždycky tolik řečí a ještě více neshod. Provokovalo mě už samotné pomyšlení na kapelu, která mě oslovila zatím jen několika skladbami a která přitom sklízí na scéně jedno absolutorium za druhým. Udělat si vlastní názor na ucelenou diskografii The Gathering se tedy stalo lákadlem, které mě pronásledovalo tak dlouho, dokud jsem oceánu podmanivých hudebních koláží nepodlehl úplně, a ještě rád.

Nevím jak to tahle holandská banda dělá, ale vždy když je poslouchám, naplňuje mě pocit vyrovnanosti a přitom jasně cítím, jak mými žilami začíná proudit opravdu kvalitní materiál z pera skutečných mistrů. Dobrý trik, dokonce ten nejlepší, jaký se dá v hudbě použít. Nebo to není jen trik? Je tato do posledního tónu promyšlená hudba opravdu tak mistrovská? Je opravdu tak fascinující, když nikdo neklepne do bubnu a nezavadí o strunu, aniž by se desetkrát nepřesvědčil, že bude výsledek znít dost působivě? Nechybí takovému albu třeba přirozenost a energie? Někdy mi totiž desky The Gathering přijdou jako šachy. Geniální hra, možná ta nejvznešenější na celém světě, ale většinou jen pro hráče samé. Zážitky ostatních přihlížejících se ve srovnání s pozorováním jiných činností dají označit snad jen jako mikroskopické. Přesně taková je jedna stránka The Gathering. Možná trochu moc vyumělkovaná, upracovaná a abstraktní. Přesto, a to je jeden z typických znaků The Gathering, znamenají i ty nejmenší detaily použité ve skladbách opravdu jedinečný zážitek. Jen velice málo kapel (pokud vůbec nějaká) dokáže s klávesami a elektronikou pracovat s tak neuvěřitelným citem. Je k neuvěření, jak se vždy kapele podaří najít dokonale zapadající zvuk, povyšující už tak kvalitní skladbu na zážitek plný emocí. Je to sice tanec na velice tenkém ledě, ale The Gathering se s bruslemi na nohou už asi narodili. Že by právě toto byla pro kapelu klíčová vlastnost?

Anneke Van GeirsbergenMožná že bravurní práce s detaily a nápadný perfekcionismus jsou pro kapelu důležité poznávací znaky, ale hudba The Gathering má ještě další rozměr, a tím jsou emoce vycházející z hloubi jednotlivých písní. Je nepochybné, že v této kategorii válcuje pětice z Holandska většinu konkurence – většinou je to ale konkurence nepřímá, protože The Gathering jsou i dnes stále ještě sví. Je velice těžké tyto pocity popsat, ale skladby TG v sobě opravdu skrývají něco víc. Představuji si třeba chvíli, kdy je mi opravdu smutno a se srdcem těžkým jako dlažební kostka ležím ve své posteli, obličej zabořený v polštáři, nechce se mi ani hnout. A v tento okamžik někdo přijde a beze slova si sedne vedle mě. Jediné, co udělá, že položí svou dlaň na má záda, nic víc. A přesně to je způsob, jakým působí hudba TG. Nenabízí řešení potíží nějakým předstíraným vcítěním se do mé situace. Prostě je se mnou, šeptá a hřeje.
V kontextu tohoto příkladu působí hlas Anneke jako pravý balzám, jako vonné oleje z dálného východu. Jeho tisíce podob zaujímají tisíce rolí, jeho symbióza s hudebním podkladem vyvolává dojem nedělitelnosti těchto dvou živlů. Jestliže svět hudby opustil hlas Vibeke (Tristania), zůstává právě Anneke spolu s Agnete (Madder Mortem) špičkou ženských vokálů. Klidně si remcejte, možná existují i učenější a velkolepější hlasy, ale sotva některý nabízí stejnou upřímnost, přirozenost a projev plný emocí všech barev a teplot. Anneke a Agnete nyní vládnou, to je bez debat.

Od pravěku po hvězdné války

Když v roce 1990 The Gathering zveřejnili své první demo "An Imaginary Symphony", těžko by jim někdo prorokoval tak úspěšnou budoucnost. Nic velkého a vybočujícího z řady však nenaznačily ani jejich první dvě desky "Always" (92) a "Almost a dance" (93). První z nich se nesla v duchu těžkých doomových melodií a svérázně minimalistických projevů kláves. Vokálu se se svým zemitým chrapotem ujal Bart Smits. Druhá jmenovaná deska šla už trochu dál. Hudba se stala bohatší, ale nový vokál Nielse Duffhuese podle mě desku nemilosrdně zavraždil. Do dneška jsem neposbíral dost sil, abych dokázal vnímat hudbu a nemusel přitom vnímat jeho šílený hlas.
Zlomovým okamžikem v životě kapely byl rok 1995. Na postu za mikrofonem se objevila Anneke a ta pravá historie The Gathering se mohla začít psát. Prvním a zároveň dodnes uznávaným počinem druhé etapy života TG je deska "Mandylion". Někdy v této době bychom v souvislosti s The Gathering mohli opravdu užít i slova gothic. Kytary zůstaly ještě ostré, ale přidaly se romantické prvky, klávesy a znepokojivá atmosféra. TG si však i v této době poradili bez mocných sborů, kontrastu "kráska a zvíře" nebo jinak typických prvků pro ostatní kapely. V roce 97 navázali TG na úspěchy předchozího alba novinkou "Nighttime birds". Ta znamenala další zjemnění a vybroušení už tak působivých kreací, ale také první nenápadné pokusy s elektronikou (i když jen ve stopovém množství). Vyvrcholením této éry by mohla být deska "How to measure a planet". Jejím typickým znakem jsou nádherné experimenty se strunami všech druhů. Zvuky, které se za pomoci zkreslení nebo i hráčských kejklí linou z kytar na této desce, jsou vskutku prací génia. Mohlo by se zdát, že se zde už elektronika prosazuje celkem často, ale je to pouze klam. Většinou se pořád ještě jedná o kytary v jejich nejneočekávanějších polohách.
Roku 2000 nakopává kapela hudební etapu číslo tři. Skrze desky "if_then_else", "Souvenirs" a "Home" se nový hudební kurs přenáší až do doby současné. Všechny tři tyto hudební klenoty, mezi něž se ještě vklínily vynikající koncertní nahrávky "Superheat" a "Sleepy buildings", už zcela neskrývaně koketují s elektronikou, ale nezříkají se přitom svých tradičních nároků na kvalitu a promyšlenost. Anneke brousí své hlasivky až k absurdní dokonalosti a ostatní členové ji následují každý se svým nástrojem, který pomalu přestává plnit roli hudebního nástroje a stává se jakýmsi štětcem, kterým malíř hladí plátno a zcela mimoděk tak nechává vzniknou obraz, kterému se brzy začne říkat "umělecké dílo". Kde jsou ty časy, kdy se ve spojitosti s kapelou TG používalo přívlastků "doomová nebo gothic". Dnes už kapela požitkářsky experimentuje na rockovém korpusu, hraje si s ambientem, avantgardou a jednoduše vším, co sem jim právě hodí. Co bude dál? Tak to podle mě neví ani kapela sama...

The Gatheringřadová alba a live nahrávky:

Always – 1992recenze

Almost a dance – 1993 – 4,5/10
Nepochybně nejslabší okamžiky The Gathering. Nevím kde nabrali vokalistu, ale je to děs běs. Hudebně někde napůl cesty mezi minulou a následující deskou.

Mandylion – 1995recenze

Nighttime birds – 1997 – 7,5/10
V kontextu celé diskografie se jedná o poměrně nenápadnou desku. Jistě, do jisté míry by se něco podobného dalo říct o každé desce TG, ale tato je něčím zvláštní. Krom titulní skladby totiž nenabízí snad žádný vyložený hit, který by se vryl do paměti a dokonale desku charakterizoval. To však neznamená, že by se jednalo o desku nedotaženou. Během několika poslechů si ji určitě zamilujete. Jak už jsem zmínil výše, TG se na této desce pustili do broušení gothic metalového základu, který očistili od všech hrubostí a posunuli do nové, mnohem jemnější a přívětivější polohy. Kytary jsou sice stále hodně v popředí, ale klávesy už začínají vystrkovat růžky. Tím nejlepším na této desce je však zpěv Anneke. Nádhera.

How to measure a planet? – 1998 – 9,5/10
Velký posun nám přichystala deska s pořadovým číslem pět. Definitivně opouští vody metalu, ať už v jeho jakékoli podobě, a přiklání se k experimentálnější formě rocku. Občasné ingredience ze světa elektroniky jsou však stále redukovány spíše na rafinované a dobře mířené střely, které mají celé dílo pouze vyšperkovat. Tak jako se kytary stávají mnohem rafinovanějšími a působivějšími, tak i Anneke pracuje se svým hlasem opatrněji. Její projev už se téměř vůbec "nezvrhává" k zamračeným a silovějším polohám, ale naopak se jako útlá krasobruslařka prohání po naleštěné ploše nové desky. S dokonalým rozmístěním nadprůměrných a nesmírně silných skladeb jde možná o nejlepší desku kapely, ale je to těžké rozhodování. Jako absolutní hudební nebe působí především překrásná zamilovaná skladba "Marooned".

if_then_else – 2000recenze

Superheat – 2000
Skvělý živák. Našlapaný playlist, výborná klubová atmosféra a podařený zvuk. O hráčské kvalitě je snad zbytečné psát.

Souvenirs – 2003 – 9,5/10
Perfekcionismus dotažený ad absurdum. Přesně dávkovaná hudba i emoce. Zejména úvodní skladby boří veškerá zažitá měřítka a nechávají mne se spadlou čelistí sledovat, co všechno se může ve fantazii člověka zrodit. Poslední zbytky rockového materiálu visí na vlásku, experimenty se vším, co hudba pojímá, nepřestávají fascinovat. Mistrovský kousek, který dokáže vytvořit atmosféru a vyvolat ve mě nálady, které žádná jiná deska nikdy vyvolat nedokázala. Neřekl bych, že je lepší než mé nejoblíbenější desky, ale ukazuje další variantu, jak si proplést moji duši mezi své struny. Zrodil se nový druh?

Sleepy buildings – 2004
Napůl akustická nahrávka? Proč ne. Vždyť The Gathering a elektronika, to je už dnes nerozlučná dvojka. Tradičně dobrý playlist, který obohacují i nějaká ta překvapení v podobě nově zaranžovaných starších věcí. Líbí se mi syrovost, se kterou přichází jak Anneke, tak aranže některých hitovek. Saturnin zase jednou nechává tát ledy...

Home – 2006 – 8,5/10
Pro kapelu muselo být hrozně těžké přijít s nástupcem "Souvenirs". Když ale nástupce přišel, všichni opět a znovu smekli. Možná nečekaně přibylo malinko kytar, ale v základu je hudba přirozeným evolučním prvkem v diskografii kapely. Anneke zkouší trochu jemnější polohy hlasu a elektronika se jakoby stáhla do pozadí. Stejně jako na desce minulé, i zde se zejména první tři skladby starají o novou hudební euforii v mém srdci. Vše vrcholí ve skladbě "Alone", pro jejíž důstojný popis se mi však nedostává slov. Jako nejkrásnější květina pokrytá rosou, možná jako bílý květ v rezavém rámu. Někde tam... někde tam se pohybuje celá deska Home. Zatím poslední dílo The Gathering, které už poněkolikáté potvrdilo, že kapela nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co moderní hudba nabízí. Jediné co by se dalo novince vytknout, je trochu slabší konec a trochu málo momentů překvapení.

Jak z hodnocení jednotlivých desek vyplývá, jsem tedy spíše zastáncem moderních The Gathering. Jejich experimenty mě okouzlují, jejich emocemi provoněné melodie zahřívají. Trvalo to sice dlouho, ale nakonec jsem si k nim cestu našel. A ještě jedna věc je pro TG specifická: nemám nejmenší obavy z toho, jak se jim povede deska další...

Aktuální složení TG:

Anneke van Giersbergen - vokály
René Rutten - kytara
Marjolein Kooijman - baskytara
Hans Rutten - bicí
Frank Boeijen – klávesy

www.gathering.nl

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit